Článek
Opravdu odvážnou zpověď předvedl rozervaný umělec v rozhovoru pro poměrně bezvýznamnou televizi A11. „Já se toho nebojím,“ začal a spustil. Dneska už podle něj „člověk nemůže nic říct“ a lidi bojí říct pravdu! Má taky pocit, že „už se vracíme do totáče“.
Svoji myšlenku ale rozvedl ještě dál. Michal David má totiž dojem, že se naše společnost vrací před rok 1989. „My se vracíme tam, proti čemu všichni bojovali, hlavně my muzikanti taky,“ dodal.
Jak přepsat vlastní minulost
Pan umělec si buď dal k snídani čaj z lysohlávek nebo za posledních 35 let dokázal ve vlastní hlavě velmi zdatně přepsat svojí vlastní minulost. Kupodivu praktika ne neznámá právě totalitním režimům. Za prvé klasický babišovský blábol o dnešní „totalitě“ je mimořádně stupidní rozmělňování pojmu, který znamená mimo jiné třeba vládu jedné strany, lidi končící v uranových dolech nebo taky cenzuru a právě to, že si reálně nemůžete veřejně vykládat přesně to, co řekl Michal David.
Možná by si třeba mohl vzpomenout na to, že v tehdejší stranou ovládané televizi opravdu nemohl přijít a vykládat něco o totalitě. Nebo na to, když Michal Kocáb v té televizi řekl, že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží, dostal za to od režimu zákaz.
Poupata žijí nonstop
Michal David si asi sebe nicméně představuje jako disidenta a bojovníka právě proti tehdejšímu režimu. Jaksi vytěsnil, že například v roce 1985 na objednávku soudruhů z KCŠM složil svůj spartakiádní hit Poupata a dělal tak reklamu obludné bolševické propagandě. Zapomněl taky, že v tom samém roce už několik let například Pražský Výběr, jehož zakladatelem byl právě Kocáb, měl právě kvůli jejich muzice zákaz. To se kupodivu Davidovi nikdy nestalo. Jak je to možné?
V té době byl totiž Michal David již zavedenou značkou normalizačního popu a ti samí soudruzi, co vydávali zákazy kapelám kvůli tomu, že se jim prostě nelíbila svobodná tvorba a na jejich fanoušky posílali svojí komunistickou policii, si pak večer za odměnu šli zatančit na jeho Diskopříběh a podobné písníčky.
Symbol normalizace
Muzika Michala Davida docela dobře symbolizuje dobu normalizace. Slaboduché popěvky nikoho nemohly urazit a soudruzi byli spokojení. Sám se taky za toho „totáče“, jak vykládá, určitě neměl špatně. Na rozdíl od dalších asi tak 95 procent obyvatel, kteří zrovna nepatřili k prominentům režimu a nešli mu na ruku jako poslušný psík. Možná by to chtělo občas dřív myslet než mluvit.
