Článek
Dobrý den, tak tu po přečtení článku, ale hlavně několika příspěvcích v diskuzi musím i já zde brousit svoje stařecká moudrá.
Pokud po mně stát chce, abych pracoval do, pokud možno, mého odvozu do krematoria, nebo kafilérie, musí mi k tomu dát podmínky. Dává je ? Nebo jsem líný a omezený břídil, zneužívající sociální systém?
Držte si klobouky, jdeme na to, provedu můj rozbor situace. Napřed trochu mojí pracovní historie : jako puberťák jsem za prvé nebyl příliš ochoten se učit. Za druhé jsem absolutně neměl představu, čím bych chtěl být. Lákala mě železnice a práce strojvedoucího, ale rád jsem spal, na noční bych tehdy opravdu neměl. Také jsem trochu koketoval s elektrotechnikou, dokonce jsem si vyrobil několik zapojení typu melodický zvonek, běžící světlo, zesilovač pro sluchátka, elektronické rozbočovače k reproduktorům…tady jsem pohořel na své netrpělivosti, stejně jako u renovace laků na autě.
Nakonec jsem se vyučil tiskařem na polygrafických strojích, poté, co jsem se byl do jedné tiskárny podívat a naznal jsem, že by mě to snad mohlo bavit. Kupodivu jsem se nespletl, obor mě chytil a byl jsem jedním z nejlepších žáků SOU, většinou svých spolužáků považován za šprta. I maturitu jsem s přispěním štěstí zvládnul s vyznamenáním a moje čísla vylosovaných maturitních otázek 18 - 19 -18 - 18 přiměla komisi a moji třídní ke konstatování, že za 25 let praxe u maturit toto neviděli, inu, já opravdu nejsem konvenční typ.
To je vidět i na mých koníčcích - jezdím na horském kole, létal jsem na paraglidu a po úrazu na větroni, střílel jsem na střelnici a vlastnil zbrojní průkaz, cvičil bojové sporty, mám řidičák, piloťák a průkaz velitele malého plavidla. Takže jsem vlastně trojživelný. Po vyučení jsem pracoval jako tiskař na starém vysloužilém stroji a byl schopen z něj vymáčknout výsledky lepší, než konkurence z nového. Měl jsem prostě štěstí na ty, kteří mě učili, byli to mistři své profese.
Těsně před revolucí v roce 1989 jsem nastoupil do propagace v podniku, vyrábějícím tvářecí stroje. Sešli jsme se bezvadná parta pěti lidí, kteří byli pro obor zapálení, dělali a učili jsme se za pochodu vše pro lepší výsledky, podnikali společné akce a blbinky a do práce se vysloveně těšili s tím, že pracovní doba je dle potřeby i delší, než osm hodin. Po revoluci šéf oddělení odkoupil a dost nešťastným způsobem nám sdělil, že je kapitalismus, musíme být vysoce profesionální, dělat jen nejlepší kvalitu a být vděční jemu, jako majiteli, že nám shání práci a umožňuje tak náš život. Také nám nabídnul, že se můžeme stát společníky firmy a zaplatit si za to, nebo, pokud chceme větší plat, stát se u něj OSVČ, tedy nám všem již dnes známý Schwarz systém. Dnes už vím, že měl pravdu, tehdy mě to hrozně urazilo a odešel jsem. Pak prošel několika tiskárnami, některé zkrachovaly, jiné šly od deseti k pěti, jak se konkurenční prostředí zostřovalo. Nakonec jsem pracoval na třísměnný provoz na čtyřbarevném stroji s lakováním, vydržel jsem rok a půl, potom mi bylo naznačeno, abych si hledal jinou práci, že jsem pro firmu neefektivní a drahý. To bylo v roce 2005 a bral jsem 16 000 čistého. Posléze jsem se dozvěděl, že většina kolegů, kteří tam pracovali přede mnou za větší peníze než já, dopadli stejně a firma nabrala kluky po vyučení, kterým dala hodinovou mzdu 77 Kč, já měl po roce 120 Kč a ti přede mnou 145 Kč/ hodinu.
Náhodou jsem sehnal práci ve firmě provádějící servis pro tamponové a sítotiskové tiskárny a přes místo skladníka za 14 500 čistého to dotáhnul až na místo odborného prodejce barev a koloristu za 19 000 čistého. Kolektiv byl fajn, šéf přísný, prchlivý, ale uznalý a mě práce opět bavila. Jezdil jsem po republice s rozvody zboží pro zákazníky, radil jim v technologiích a dělal zkoušky přídržnosti barev na různé povrchy. Jak říkám, šéf byl uznalý, baťovec a dával nám část výplaty na tzv. Baťovo konto, že kterého nám koncem roku polovinu vyplácel. Takže čím déle jste pro firmu pracovali, tím více jste dostali. Úžasná motivace pro setrvání ve firmě a snahu aby firma šlapala. Také jsme v únoru dostávali podíly na hospodářském výsledku předchozího roku, opět důvod, aby byl co nejlepší. Pro vaši představu po 4 letech moje zmíněné odměny byly 45 000 a 80 000 Kč.
Pak se vše pokazilo, přišla krize a firmu převzal syn, který měl vše teoreticky nastudováno, zkušenosti a praxi žádnou, autoritu si vydupával nesmyslnými příkazy a nařízeními, určoval nám jak se chovat, jak mluvit se zákazníky, nařídil dresscod, zrušil možnost vyjet na rozvody z domu, zrušil Baťovo konto, s tím, že časy jsou zlé a musí šetřit. Jakýkoliv, byť konstruktivní nesouhlas, tvrdě trestal a uznával jen svoji jedinou a správnou cestu. Občas si na někoho z nás zasednul a pak byl schopen vám nadiktovat i to, jak rychle máte psát na klávesnici, zavedl odpovědnost za svěřený majetek, donutil nás uzavřít si pojistku na blbost a platit všechny naše i sebemenší chyby, stál nám čtyři hodiny za zadkem a neustále komentoval a kritizoval naši činnost, když jsem se ohradil, řekl, že můžu jít, na moje místo už čeká spousta dalších. V takové atmosféře spolupráce houstla, prakticky nás nutí na sebe navzájem bonzovat. Po jedné hádce s kolegou, které byl svědkem, mi zarazil odměny a prémie na 3 měsíce, po tom, co jsem že závozu nestihnul se vrátit včas a zůstal s dodávkou stát před domem mi poslal vytýkací dopis za neoprávněné užívání firemního vozidla…
V této atmosféře se u mě začaly projevovat známky úzkostně - depresivní poruchy, které po vánocích vyústily v neschopenku a posléze čtyřměsíční hospitalizaci v psychiatrické léčebně, protože jsem nebyl schopný ani nalepit samolepku, jak jsem byl jeho chováním vynervován. Nakonec jsme všichni z oné party odešli, nabral lidí nové, mladé, progresivní a řiťolezecké, kterým dál platy vyšší než naše, koupil jim služební auta dle jejich přání a přispíval jim na stavbu domu. Podmínkou je ono bezpodmínečné řiťolezectví. Děkuji, nechci.
Pak jsem delší dobu sháněl jinou práci, bylo mně 50 a žádný velký zájem, spousta odeslaných životopisů, spousta zamítavých odpovědí a trochu nicneříkajících pohovorů. Skončil jsem jako skladník v potravinách, práce těžká, stresující a i přes přesčasy špatně placená, cca 15 000 Kč. Všímáte si, jak jdu s platem dolů, zatímco vše se zdražuje? Sehnal jsem si místo opět u barev, napřed v Domě barev, pak míchání autolaků, ale nepohodl jsem se s určitými jedinci a byl odejít ve zkušební době. Opět jsem si sehnal práci v laboratoři, vše vypadalo dobře, pak mě ale přeřadili na jiné místo, kde mi nikdo nevysvětlil postupy a já, protože jsem trouba odpovědná se znovu zhroutil. Tentokrát neschopnost rok a dva měsíce a dvě hospitalizace na psychiatrii. Po propuštění z psychiatrie jsem byl propuštěn i ze zaměstnání, z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti. Začal jsem opět hledat, tentokrát už moje odpovědi a životopisy ani nečetli, rovnou mi psali našli jsme lepšího kandidáta. Nakonec jsem že zoufalství zakotvil v chráněné dílně, majitel žije z dotací a jelikož mu je zkrátily, zaměstnal mě na 15 hodin týdně. Veškeré návštěvy lékaře si musíme nadpracovat. Můj plat je 6 400 + invalidní důchod 1.stupně 12 000 Kč. O druhý stupeň jsem dvakrát žádal, pokaždé mi ho zamítli. Našel jsem si inzerátu na skladníka v moto prodejně. Pozvali mě na pohovor, kde jsem přiznal svůj zdravotní stav. Chtěli vědět, jestli tedy zvládnu přesčasy, stres se zákazníky a e-shopem a práci o dvou sobotách za měsíc. Řekl, jsem, že bych alespoň dělal něco, co by mě bavilo. Dali si termín odpovědi do týdne, že se hlásí víc lidí a dají vědět, kdo byl vybrán. Po týdnu se samozřejmě nikdo neozval, když jsem volal manažerce pohovoru, nezvedla mi telefon. Na moji SMS, jak jsem tedy dopadnul, mi odpověděla, že vybrali vhodnějšího zájemce. Nabídli mi místo pomocného zámečníka na repasi brzd pro autobusy a náklaďáky. Jelikož jsem uměl stříkat se středotlakou pistolí, svěřili mi převážně tuto činnost s úvazkem 4 hodiny denně. Práce to byla těžká, třmen brzdy vážil přes 30 kg. a měl jsem ho v ruce několikrát, musel se zavěsit do výše očí, nastříkat, zavěsit na sušák a po usušení znovu uložit do palety. Kapacita sušáku byla cca.30 ks., sušáky byly tři, takže si spočítejte, co jsem v šedesáti letech navzpíral. Že začátku mě příšerně bolela záda, měl jsem křeče mezižeberních svalů, ale zvyknul jsem si, kolektiv byl prima a chodil jsem tam rád. Bohužel, vypadnul velký odběratel a já opět letěl ve zkušební době. Už jsem si tak nějak začal zvykat. V zoufalství jsem si začal vyřizovat taxikářskou licenci, abych mohl jezdit pro Bolt. Ale licence stojí 500 Kč a nemám auto…
Pak jsem si přes pracák vyřídil rekvalifikační kurz, který mě určitě bude bavit, jen nevím, kdo mě zaměstná. Bylo docela těžké, vše zmanažerovat, času bylo málo a musel jsem kromě vyplnění dotazníků dodat ještě potvrzení od lékaře, který bál na dovolené, že mi můj zdravotní stav umožňuje kurz absolvovat, pak mi také bylo doporučeno sehnat si potvrzení od někoho, kdo mě zaměstná…jak to chcete udělat, když ještě nemáte rekvalifikaci?!?
A teď diskutujte, jsem vyžírka systému, nic neumějicí, nechtějicí se učit nic nového, nebo jsem oběť systému ? A zaměstná mě někdo z diskutujících? Mal mám na svém veřejně přístupném profilu.
A jak je to s těmi Ukrajinci? Skutečně jich část nemusím, části lituji a posílám jim ze svého příspěvky na boj s okupanty. Přesto si myslím, že zejména zdravotnické potřeby jsou pro ně u nás nastavený až příliš velkoryse.
Hezké ráno všem!
