Článek
Ani ne tak chaos, který by mi bránil dýchat - spíš ten druh bordelu, který mi připomíná, že se tady žije. Neodnesený hrnek od kafe. Hromada čistého prádla na židli. Tři hadry v koupelně, protože včera večer jsem narychlo chtěla „jen tak trochu vytřít“. Taška s nákupem stojí ještě u dveří, na pomezí života tam venku a cestou do ledničky. Kolem mne je pořád spousta práce, která čeká, až ji „někdo“ udělá. Pracovat v tomhle prostředí z domova je těžké. Ani nemusíte mít poruchu pozornosti.
Ale tady, v tomhle koutě, je řád.
Můj pracovní kout, skříň se stolkem pro počítač a pár poličkami, stojí v rohu pokoje jako tichý spojenec. Stojí u zdi, stranou od kuchyně a od všeho ostatního. Displej svítí, Outlook je otevřený. Veškerá energie se soustředí do světla obrazovky a do zvuku kláves, do kterých rytmicky ťukám jak holub do hromádky zrní.
„Dobrý den, odpovídám na váš dotaz ohledně…“ Klik. Odesláno. Další mail, další úkol. Na hlavě mám sluchátka, v nich tichý hardrock. Pomáhá mi to udržet prokrastinaci mimo můj pracovní kout. Mozek jede ve flow. Když si nasadím sluchátka a sednu si do svého pracovního koutu, všechno ostatní se vzdálí. Cokoliv mě dřív rušilo - televize od souseda, stavební práce venku, tikot hodin - jako by se rozplynulo. V tomhle koutě totiž platí jiná pravidla.
Na horní polici stojí dva šanony, mezi nimi květinka v malém šedém květináči. I můj pracovní kout si zaslouží něco hezkého. I já.
V dolním šuplíku mám svůj pracovní deník. Píšu do něj propiskou. Nedám dopustit na ruční psaní. Je to moje kontrolní věž. Otevřu ho a odškrtnu splněné věci.
Vyřízeno.
Vyřízeno.
Vyřízeno.
Zaklapnu deník a zhluboka se nadechnu. Tenhle kout, to je víc než jen kus nábytku. Je to moje pevnost. Velitelské stanoviště. Okolo mne je stále nepořádek a rozdělané věci. Ale tady, tady mám jasno. Tady se mohu soustředit. Moje království.
Možná mám ve dřezu neumytý hrnec. Možná na gauči odhozené tričko. To počká.
Teď jsem u sebe. Ve své práci.
Píšu dalšímu klientovi. Řeším náhradní díly. Dojednám termín revize. Cítím se v tom dobře. A jsem v tom dobrá.
Později vstávám, protáhnu se, sluchátka pověsím na háček a zavírám dveře svého pracovního koutu. Cítím se jako hrdina. Jako někdo, kdo něco zvládl. A možná je čas vzít ten hrnek a konečně ho odnést do kuchyně. Když budu chtít.
Jsem spokojená, protože jsem si dnes své už odpracovala.
