Většinu týrání zvířat neřeší soudy, nýbrž úřady. Evidence výsledků ale chybí

Dva muži převzali od majitele starší nemocnou fenu a 100 eur na odborné utracení u veterináře. Cestou se domluvili, že ji usmrtí sami a peníze si nechají. V lese ji kopali, dvakrát udeřili rýčem naplocho do hlavy a zahrabali do jámy. Tři dny poté ji našel náhodný kolemjdoucí, protože slabě kňučela. Více o případu zde.

Okresní soud v Sokolově pachatele uznal vinnými zločinem týrání zvířat a uložil každému 30 měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na 48 měsíců. Krajský soud v Plzni odvolání státního zástupce zamítl. Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona a Nejvyšší soud ji 26. srpna 2026 zamítl. Rozhodnutí bylo zveřejněno 16. září 2026.

Od té chvíle veřejnost diskutuje o tom, jestli jsou tresty za týrání zvířat dost přísné. To je pochopitelná otázka, ale míjí se s tím, co se v daném případu skutečně stalo — a hlavně s tím, kde se většina případů týrání skutečně řeší.

To je nejčastější interpretace, která nyní veřejným prostorem koluje. Nejvyšší soud přitom výslovně uvedl, že přísnější trest odnětí svobody si ve věci představit lze. Zamítl ale stížnost z toho důvodu, že mimořádný opravný prostředek neslouží k opravě nepřiměřeného trestu, nýbrž jen takového, který je mimo zákonné meze. Nepřiměřenost samotná je důvodem pro zásah odvolacího soudu, ne pro zásah Nejvyššího soudu.

Laťka pro zásah je tedy nastavena vysoko: musí jít o zřejmý nepoměr, tedy o očividné vybočení z rámce přiměřenosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daný případ této laťky nedosáhl. Neposuzoval, jestli by sám uložil trest jiný.

Ministr si toho byl ostatně vědom. Ve stížnosti sám uvedl, že směřuje v neprospěch obviněných, trest jí tedy změnit nelze, a že mu jde o judikaturní vodítko pro rozhodování soudů do budoucna. To, co se veřejnosti prezentovalo jako poslední naděje na přísnější trest, byl od začátku spor o výklad, ne o výši trestu v této věci.

Skutek byl kvalifikován podle nejpřísnějšího odstavce § 302 trestního zákoníku, kde je sazba dvou až šesti let. Soud uložil 30 měsíců, tedy mírně nad dolní hranicí, a odklad spojil se zkušební dobou 48 měsíců a dohledem probačního úředníka.

A v tom spočívá celý mechanismus: podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku může soud podmíněně odložit výkon jakéhokoli trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři roky. Trest ve výměře 30 měsíců tuto podmínku splňuje bez ohledu na výši horní sazby. Jestli soud odklad povolí, záleží pak na osobě pachatele a okolnostech případu — ale bez splnění této podmínky by o odkladu vůbec nemohl uvažovat.

Z toho plyne nepříjemný závěr pro každou petici za vyšší tresty: zvyšování horní hranice sazby na podobné případy nedopadne. Pokud má být podmínka u nejzávažnějších forem týrání vyloučena, musí se zvednout dolní hranice nad tři roky, případně změnit pravidla pro ukládání trestů. O tom se ale nemluví.

Stojí za pozornost i to, co v rozsudku nepadlo. Trestní zákoník zná od roku 2020 trest zákazu držení a chovu zvířat až na deset let. V tomto případě uložen nebyl a nenavrhoval ho ani státní zástupce v odvolání, ani ministr ve stížnosti. Jednomu z obviněných byl pouze uložen trest propadnutí věci - rýče.

Nejvyšší soud převzal od Nejvyššího státního zastupitelství úvahu, že nešlo o typické týrání. Utrpení zvířete podle něj nebylo cílem jednání ani zdrojem uspokojení pachatelů, ale nežádoucím důsledkem zvoleného způsobu usmrcení. Motivem nebyla podle soudu ziskuchtivost, protože pachatelé nesledovali majetkový prospěch, nýbrž se chtěli vyhnout nákladům na veterináře.

Za polehčující okolnost soud vzal také to, že pachatelé neměli zkušenost s usmrcováním zvířat a jejich představa o následcích byla omezená.

Ministr ve stížnosti argumentoval přesně opačně: podle něj šlo o jednání s rozmyslem a ze zavrženíhodné pohnutky, protože si obvinění ponechali peníze převzaté právě na veterinární zákrok. Zde spočívá skutečné jádro sporu mezi ministrem a soudy — a v mediální debatě zaniklo pod otázkou, zda mají být tresty přísnější.

Ministr spravedlnosti po rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že je připraven návrh na zpřísnění trestů za týrání zvířat a zavedení nové skutkové podstaty. Ve sněmovně leží sněmovní tisk 173, novela trestního zákoníku s navrhovanou účinností od 1. ledna 2027.

Návrh zvyšuje dolní hranici trestní sazby v základní skutkové podstatě § 302 odst. 1 ze šesti měsíců na jeden rok. Skutek v případu Asty ale nebyl kvalifikován podle základní skutkové podstaty, nýbrž podle nejpřísnějšího odstavce, kde je sazba dva až šest let — a ta se nemění. Trest 30 měsíců by byl možný stejně jako dnes a odkladu podle § 81 odst. 1 by nic nebránilo.

Nová skutková podstata míří jinam: postihuje usmrcení psa nebo kočky ze zavrženíhodné pohnutky i tehdy, když nebylo provedeno surovým nebo trýznivým způsobem. Sazba je u ní navržena stejně jako u nové základní skutkové podstaty, tedy jeden rok až tři roky — takže i u ní zůstane podmíněný odklad možný v celém rozsahu.

Projednávání tisku je navrženo na pořad 31. schůze sněmovny od 22. září 2026. Do schválení lze text ještě měnit.

Novela se přitom nedotýká § 74a trestního zákoníku, podle něhož může soud uložit trest zákazu držení a chovu zvířat až na deset let. U pachatelů, kterým je trest podmíněně odložen, je právě tento trest jediným, který má bezprostřední dopad na ochranu zvířat. Dne 17. září 2026 jsme proto podali Ministerstvu spravedlnosti návrh, aby se u trestných činů podle § 302 a § 303 ukládal obligatorně, ledaže by to bylo vzhledem k okolnostem případu nepřiměřené.

Zajímavější je ale to, čím novou skutkovou podstatu důvodová zpráva k novele odůvodňuje: dnes se takové usmrcení dá postihovat jen v přestupkové rovině a navrhovatel to považuje za nedostatečné. Tvrzení o nedostatečnosti správního postihu ale důvodová zpráva ničím nedokládá — a doložit ho nelze, protože výsledky přestupkových řízení se neevidují.

A teď to podstatné. V roce 2025 bylo za týrání zvířat podle § 302 trestního zákoníku obžalováno 45 osob. Krajské veterinární správy ve stejném roce předaly obecním úřadům obcí s rozšířenou působností 546 podnětů k projednání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. m) zákona na ochranu zvířat proti týrání. Celkem jim předaly 707 podnětů včetně návrhů na zvláštní opatření. Souhrnná čísla za rok 2025 jsme posbírali napříč úřady.

Těžiště postihu týrání tedy neleží u soudů, ale na obecních úřadech. A ty mají nástroje, které nejsou slabé:

Aktuálně projednávaná novela zákona na ochranu zvířat proti týrání navrhuje horní hranici správního zákazu chovu zvednout na deset let, tedy na stejnou úroveň, jakou dnes může uložit jen soud.

Zatímco výsledky trestních řízení se dají dohledat v justiční statistice Ministerstva spravedlnosti ČR, přestupková řízení v ochraně zvířat žádný souhrnný přehled nemají. Státní veterinární správa nám na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím odpověděla, že centrální statistiku rozhodnutí obecních úřadů o zákazu chovu ani o odebrání zvířat nevede.

Nejde přitom o to, že by data nebyla k dispozici. Podle § 24a odst. 2 zákona na ochranu zvířat obecní úřad musí krajské veterinární správě bezodkladně zasílat nejen rozhodnutí ve věci, ale i usnesení o odložení věci a o zastavení řízení. Příslušné listiny by tedy do spisu veterinární správy měly chodit ze zákona. Jen se nikde nesčítají.

Příčina je ve vyhlášce. Vyhláška č. 329/2003 Sb. o informačním systému Státní veterinární správy u kontrol potravinového řetězce předepisuje zaznamenat výsledek kontroly včetně přijatých opatření a udělených sankcí (§ 15 odst. 1). Pro evidenci v oblasti ochrany zvířat ale platí samostatný § 14, který přijaté opatření požaduje jen „popřípadě“ a o sankcích nemluví vůbec.

V kauze dojnice Kouty krajská veterinární správa uzavřela, že k týrání došlo, a jako pachatele označila zemědělské družstvo. Městský úřad Třebíč pak vedl přestupkové řízení jen se šesti zaměstnanci — čtyři z nich dostali napomenutí — a s družstvem ho nezahájil vůbec. Zjistit se to dalo jen tak, že jsme si celý průběh vyžádali podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

V případu Staré Hobzí nám obecní úřad po počátečním odmítnutí výši pokuty sdělil až na příkaz krajského úřadu. Šlo o 90 000 korun.

Ve Vílanci na Jihlavsku krajská veterinární správa protokolem z 5. května 2026 uzavřela, že chovatel naplnil skutkovou podstatu týrání. O čtyři měsíce později jsme zjistili, že věc neleží u žádného úřadu, který by mohl uložit sankci: magistrát nám sdělil, že žádný podnět nedostal a řízení nevede, a veterinární správa potvrdila, že ho nepodala — a sama sankci uložit nemůže.

Tímto způsobem lze zjistit výsledek u několika případů. Ne u pěti set ročně.

Dne 17. září 2026 jsme podali Ministerstvu spravedlnosti návrh podle zákona č. 85/1990 Sb., aby se trest zákazu držení a chovu zvířat podle § 74a trestního zákoníku ukládal u trestných činů podle § 302 a § 303 obligatorně, ledaže by to bylo vzhledem k okolnostem případu nepřiměřené. U pachatelů, kterým je trest podmíněně odložen, je to jediný trest, který na zvířata dopadne hned.

Dne 11. září 2026 jsme podali Ministerstvu zemědělství návrh na změnu § 14 vyhlášky č. 329/2003 Sb. tak, aby se v oblasti ochrany zvířat zaznamenávaly uložené sankce a přijatá opatření v rozsahu odpovídajícím § 15 odst. 1. Podle zadávací dokumentace k veřejné zakázce na rozvoj Odborného informačního systému Státní veterinární správy to systém evidovat umí už dnes. Chybí jen povinnost.

Bez evidence nepůjde vyhodnotit dopad právě projednávané novely — stejně jako nešlo vyhodnotit zvýšení horních hranic pokut v roce 2020. A debata se dál povede jen o té větvi, kterou je vidět.