Článek
Nevím, kdy přesně se to stalo, ale lidstvo dospělo do nádherné fáze svého vývoje.
Každý má názor.
Na všechno.
Na politiku, medicínu, války, ekonomiku, počasí, výchovu dětí, zemědělství, auta, fotbal, elektřinu, topení, vztahy, školství a samozřejmě na to, co by měl dělat soused se svou zahradou.
Nejkrásnější na tom je, že čím méně člověk o dané věci ví, tím větší jistotu obvykle má.
Já tomu říkám sebevědomí bez zbytečných znalostí.
Kdysi, když jsem něč nevěděl, tak jsem řekl: „Nevím.“
Byla to docela užitečná věta.
Dneska už se skoro nepoužívá.
Místo ní máme internet.
Nevím, proč mě bolí koleno.
Internet ví.
Nevím, jestli bude zítra pršet.
Internet ví.
Nevím, proč zdražil chleba.
Internet ví.
Nevím, jak opravit auto.
Internet ví.
A pokud internet náhodou neví, vždycky se najde někdo v komentářích, kdo to ví úplně přesně.
A ještě vám vysvětlí, že jste idiot, pokud máte jiný názor.
To je teprve pokrok.
Nedávno jsem seděl v hospodě a chlapi u vedlejšího stolu řešili úplně všechno.
Jeden věděl, proč se zdražuje elektřina.
Druhý věděl, jak by se měla řídit republika.
Třetí věděl, jak se má trénovat fotbalový tým.
Čtvrtý věděl, jak se léčí skoro všechny nemoci.
Pátý mlčel.
To byl podle mě nejchytřejší člověk u stolu.
Jenže v hospodě se mlčení nenosí.
Takže se po chvíli ozval:
„Já vám říkám, že za všechno může vláda.“
„A proč?“
„Protože to tak prostě je.“
To je argument, který se těžko poráží.
Je to něco jako když vám někdo řekne:
„Protože jsem to řekl.“
A vy víte, že další debata nemá smysl.
Zeptal jsem se ho:
„A četl jste o tom něco?“
Podíval se na mě, jako bych po něm chtěl diplomovou práci.
„Viděl jsem video.“
A bylo jasno.
Video.
To je dneska vědecká metoda.
Dřív člověk potřeboval knihy, zkušenosti, znalosti a nějakou tu schopnost přemýšlet.
Dneska stačí třicetivteřinové video, ve kterém chlap v kšiltovce stojí před autem a tvrdí, že objevil pravdu, kterou před námi všichni tajili.
A protože má vousy, sebevědomí a dostatečně hluboký hlas, lidé mu věří.
Kdyby zítra natočil video, že voda teče do kopce, polovina internetu začne hledat důkazy.
Druhá polovina začne vysvětlovat, proč to dává smysl.
A třetí polovina, která už matematicky neexistuje, se pohádá s prvními dvěma.
To je dnešní veřejná debata.
Nejhorší je, že se lidé nehádají o to, co je pravda.
Hádají se o to, kdo má větší právo tvrdit, že pravdu má.
To je velký rozdíl.
Když něco nevím, můžu si to zjistit.
Když se spletu, můžu to přiznat.
Když zjistím, že jsem měl pravdu jen napůl, můžu si opravit názor.
To všechno je ale dneska považováno skoro za známku slabosti.
Člověk se totiž nesmí splést.
Musí mít pravdu okamžitě.
A nejlépe hlasitě.
Protože kdo mluví nejhlasitěji, ten přece musí vědět nejvíc.
Aspoň podle internetu.
Vzpomínám si, jak jsme kdysi doma řešili, proč nám nefunguje rádio.
Nikdo nevěděl.
Tak jsme ho rozebrali.
Podívali jsme se.
Něco jsme zkusili.
Něco jsme pokazili.
Pak jsme zjistili, že byl problém úplně jinde.
Ale něco jsme se naučili.
Dneska by někdo natočil video:
„PĚT DŮVODŮ, PROČ VÁM RÁDIO NEHRAJE! ČÍSLO TŘI VÁS ŠOKUJE!“
A pod tím by bylo pět tisíc komentářů od lidí, kteří rádio nikdy nerozebrali, ale zato mají názor.
Tohle mě na dnešní době baví.
Člověk, který nikdy nedržel v ruce šroubovák, vám vysvětlí, jak opravit motor.
Člověk, který nikdy nevedl firmu, vám vysvětlí ekonomiku.
Člověk, který nikdy nevychoval dítě, vám vysvětlí rodičovství.
Člověk, který nikdy nečetl zákon, vám vysvětlí právo.
A člověk, který sotva pozná bramboru od rajčete, vám poradí, jak máte pěstovat zahradu.
To poslední mě samozřejmě zajímá nejvíc.
Protože zahradničení je krásná věc.
Rostlina totiž nemá internet.
Je jí úplně jedno, co si o ní myslíte.
Když ji zalijete moc, uhnívá.
Když málo, uschne.
Když jí něco chybí, nepošle vám stížnost.
Prostě vám ukáže výsledek.
Příroda je v tomhle nádherně upřímná.
A možná by nám trochu takové upřímnosti prospělo.
Protože názor je dnes zadarmo.
Ale znalosti něco stojí.
Čas.
Práci.
Čtení.
Zkušenosti.
A hlavně ochotu zjistit, že člověk možná nemá pravdu.
A to je pro některé lidi horší než zdražení piva.
Nedávno jsem někomu řekl:
„Než začneš tvrdit, že je to takhle, zkus si o tom něco přečíst.“
Odpověď?
„Já si nepotřebuju nic číst. Já si myslím svoje.“
Tak jsem řekl:
„To je právě ten problém.“
Urazil se.
Samozřejmě.
Dneska totiž můžete člověku sáhnout na peníze, na auto, na oblíbený fotbalový klub.
Ale zkuste mu sáhnout na názor, který získal před pěti minutami z náhodného videa.
To je okamžitě válka.
Člověk se může mýlit celý život a vůbec mu to nevadí.
Ale jakmile mu ukážete jeden jediný důkaz, že se spletl, najednou jste nepřítel.
Proto mám jednoduché pravidlo.
Když něco nevím, řeknu, že to nevím.
Když mě něco zajímá, zjistím si to.
Když zjistím, že jsem se spletl, přiznám to.
A když mi někdo začne něco vysvětlovat s výrazem člověka, který právě objevil tajemství vesmíru, zeptám se ho:
„A odkud to víš?“
To je nádherná otázka.
Krátká.
Jednoduchá.
A některým lidem dokáže zkazit celý den.
Protože najednou musí svůj názor něč podepřít.
A tam se často ukáže, že pod ním není vůbec nic.
Jen sebevědomí.
Takže jestli můžu mladší generaci něco poradit, tak jednu věc.
Nebojte se říct „nevím“.
Není to ostuda.
Ostuda je vědět houby a přesto o tom dvě hodiny mluvit.
A pokud už máte potřebu mít názor na úplně všechno, aspoň si předtím zjistěte, o čem mluvíte.
Já vím, že je to dneska poněkud staromódní.
Stejně jako slušnost.
Trpělivost.
A schopnost mlčet, když člověk nemá co říct.
Ale ono to kupodivu fungovalo.
A jestli to někoho pohoršuje, může si o tom klidně něco zjistit.
Nebo si natočit video.
Já už si zatím naleju pivo.
O pivu totiž něco vím.
A kdybych náhodou nevěděl, zeptám se hospodského.
Ne internetu.
To by mi ještě někdo v komentářích vysvětlil, že ho piju špatně.
