Článek
Člověk se jednoho rána probudí, pokusí se vstát z postele a jeho tělo mu okamžitě připomene, že záruční doba už dávno skončila. Koleno křupne, záda zaskřípou, kyčel se ozve jako stará vrata od chléva a člověk má chuť zavolat servis. Jenže servis na staré chlapy nikde nemají. Maximálně vám nabídnou čekárnu, pořadové číslo a termín, na který se dožije už jen vaše občanka.
A tak člověk začne přemýšlet, co by si mohl udělat sám. Ne proto, že by byl nějaký přírodní léčitel s plnovousem a sbírkou krystalů na parapetu. Prostě proto, že ho bolí klouby, nechce každou chvíli běhat po doktorech a rád by zkusil něco, co má alespoň trochu pod kontrolou. Na zahradě mu roste konopí, doma má pár skleniček a v hlavě myšlenku, že by z toho mohla být mast. Žádná revoluce. Jen obyčejný pokus starého chlapa, který už nevěří každému nápisu na krabičce, ale pořád ještě doufá, že se dá něco udělat i bez toho, aby musel prodat ledvinu.
Samozřejmě, jakmile člověk vysloví slovo konopí, okamžitě se najde někdo, kdo mu vysvětlí, že buď páchá zločin, nebo objevil lék na všechno od revmatismu po špatnou náladu. Mezi těmito dvěma skupinami se nachází rozumný člověk, který ví, že skutečnost bývá poněkud méně pohádková. Já se řadím někam doprostřed. Mast mě zajímá, rád si věci vyzkouším, ale na zázraky už jsem příliš starý. Jednou jsem si koupil zázračnou vložku do bot a jediný výsledek byl, že jsem měl zázračně o dvě stovky méně.
Samotná výroba masti má v představách některých lidí atmosféru tajemné alchymistické laboratoře. Člověk si skoro představuje, že si musí obléct bílý plášť, nasadit ochranné brýle a při svitu měsíce pronést latinskou formuli. Ve skutečnosti je nejdůležitější vědět, co používáte, pracovat čistě a dodržet rozumný postup. Přesné množství, teplota i délka přípravy záleží na konkrétním receptu a použitých surovinách. Já osobně nemám potřebu dělat ze skleničky masti projekt pro Evropskou kosmickou agenturu. Zároveň ale nejsem takový blázen, abych považoval každé domácí čarování za automaticky bezpečné.
A pak přijde chvíle, kdy člověk začne hodnotit výsledek. To je moje oblíbená část, protože právě tady se ukazuje rozdíl mezi skutečným výrobkem a očekáváním, které si člověk mezitím stačil vypěstovat v hlavě.
Mast musí mít především správnou konzistenci. Když je příliš tuhá, člověk ji musí dolovat z kelímku jako uhlí z podzemí. Když je příliš měkká, rozteče se při první příležitosti a člověk má pocit, že si na koleno namazal vzpomínku na máslo. Když se špatně roztírá, začne nadávat na recept. Když se roztírá příliš dobře, začne podezírat výrobek, že v něm není nic než tuk a dobrá reklama. Starý dědek se zkrátka nezavděčí ani sám sobě.
Vůně je kapitola sama pro sebe. Některé domácí přípravky voní příjemně po bylinkách, jiné mají aroma, které bych popsal jako botanickou zahradu po návštěvě skupiny zpocených zahradníků. A konopná mast? Ta si také může přinést vlastní charakter. Není to parfém do opery, ale prostředek, který má člověku sloužit. Pokud někdo očekává, že se po namazání bude vznášet vůně alpské louky, levandule a ranní rosy, doporučuji mu koupit parfém. Ten má ovšem jednu nevýhodu: koleno vám od něj může vonět jako luxusní hotel, ale pořád bude vaše.
Největší zábava začíná ve chvíli, kdy člověk mast poprvé použije. Namaže si koleno, chvíli čeká a v duchu sleduje, jestli se dostaví nějaká změna. Po pěti minutách zkusí vstát. Koleno křupne. Po deseti minutách zkusí dřep. Záda protestují. Po čtvrthodině už přemýšlí, jestli si neměl rovnou koupit nový kloub v akci.
A právě tady se rodí největší nebezpečí domácího léčitelství: očekávání. Člověk by chtěl, aby se po namazání změnil v pružného mladíka, který vyskočí z křesla, přehodí pytel cementu přes rameno a ještě cestou domů opraví sousedovi střechu. Jenže tělo není stará motorka, do které nalijete olej a ona začne znovu jezdit jako za mlada. Bolest má různé příčiny a obyčejná mast je všechny nevyřeší. Může někomu vyhovovat jako součást péče o bolavé místo, ale její účinky se nedají zaručit jen podle vůně, barvy nebo toho, kolik úsilí člověk vložil do její přípravy.
Já si proto vedu vlastní malou statistiku. Ne takovou, jakou by uznal profesor s grantem a třemi doktorandy, ale obyčejné pozorování. Co jsem použil, jak se mast chovala, jak se roztírala, jak dlouho vydržela a jestli jsem zaznamenal nějakou změnu. Člověk se totiž může nadchnout pro vlastní výrobek tak moc, že by mu odpustil i to, kdyby místo úlevy vyráběl jen mastný flek na teplácích. Když si něco připravíte vlastníma rukama, chcete, aby to fungovalo. To je lidské. Ale přání ještě není důkaz.
A tak si dávám pozor na internetové mudrce, kteří mají odpověď na každou bolest a na každý problém jednu lahvičku. Pod jejich příspěvky se to hemží nadšenými komentáři, zázračnými proměnami a lidmi, kteří prý po třech dnech znovu běhají maraton, přestože ještě minulý týden nemohli vstát z gauče. Některé příběhy jsou možná upřímné, jiné mohou být přehnané a u dalších člověk jen čeká, kdy se pod textem objeví tlačítko Koupit za výhodnou cenu.
Kdyby opravdu existoval prostředek, který během několika minut odstraní všechny bolesti, stres, špatnou náladu a chuť poslat souseda do míst, kam slušný člověk nechodí, už by ho dávno prodávali v každé lékárně. A pokud by ho neprodávali, nějaký internetový podnikatel by ho určitě nabízel v balíčku tři plus jedna zdarma. S přiloženým elektronickým certifikátem a slevovým kódem DĚDEK20.
Domácí mast má navíc ještě jednu důležitou vlastnost. Musíte ji někam uložit. A právě skladování bývá okamžik, kdy se z nevinného koníčku stává rodinné bezpečnostní cvičení. Sklenička se musí čistě připravit, obsah správně označit a uchovávat podle použitých surovin a vlastností výrobku. Není rozumné spoléhat na to, že když něco vypadá dobře a voní přijatelně, musí to být automaticky v pořádku. Čich není laboratoř a stará sklenička od marmelády není certifikované zdravotnické zařízení.
Já si své výrobky označuju tak, abych věděl, co v nich je a kdy jsem je připravil. Není nic horšího než najít v lednici tři stejné kelímky a začít hrát domácí soutěž, ve které se hádá obsah podle barvy. Člověk už má v mém věku dost hádanek. Ráno hledá brýle, odpoledne klíče a večer vzpomíná, proč vlastně otevřel lednici. Nepotřebuje ještě řešit, jestli je zelená sklenička mast na koleno, nebo něco, co mělo skončit v kompostu.
A potom je tu soused. Ten člověk, který má vždycky potřebu vědět, co děláte, proč to děláte a jestli byste to náhodou nemohli dělat jinak. Když vás vidí, jak si mažete koleno, začne vám doporučovat zázračné přípravky, které pomohly jeho známému. Známý je samozřejmě ve výborné kondici, přestože ho nikdo neviděl bez bundy a pokaždé, když jde do schodů, funí jako lokomotiva.
„A pomáhá ti to?“ ptá se soused.
„Zatím se mi po tom neleskne plot,“ odpovídám.
On se zasměje, protože si myslí, že vtipkuju. Já se nezasměju, protože vím, že ten plot by opravdu potřeboval natřít a soused by zase potřeboval namazat hubu. Jenže člověk musí zachovávat určitou společenskou úroveň. Zvlášť na zahradě, kde se sousedé dívají přes plot a potom o vás vyprávějí lidem, které jste nikdy v životě neviděli.
Domácí výroba masti mě naučila hlavně jedné věci: člověk může být šikovný, trpělivý a pečlivý, a přesto si nesmí plést vlastní zkušenost s univerzálním receptem na zdraví. Konopí má své využití, ale také svá omezení. U domácího přípravku je důležité vědět, co obsahuje, nepřisuzovat mu neprokázané účinky a neodkládat kvůli němu potřebnou lékařskou péči. A protože se pravidla pro pěstování i nakládání s konopím mohou měnit, člověk by se měl orientovat podle aktuálních českých předpisů, nikoli podle sousedových vzpomínek z hospody.
Co se týče mé masti, výsledek hodnotím střízlivě. Sklenička vypadá slušně, konzistence se povedla a při používání jsem si udělal vlastní obrázek. Jestli je to zázrak, to si netroufám tvrdit. Jestli jsem se stal bohatým výrobcem domácí kosmetiky, to také ne. A jestli díky ní přestanu nadávat, tak tomu nevěří ani moje vlastní koleno.
Mast se povedla. Koleno pořád vrže, ale aspoň už se leskne. Pokrok se musí ocenit.
A soused? Ten se mě příště určitě zeptá, jestli bych mu trochu nedal. Protože tak už to chodí. Nejdřív vám vysvětlují, že děláte všechno špatně. Potom se vám smějí. A nakonec stojí u plotu s kelímkem v ruce a ptají se, jestli by se nenašla ještě jedna sklenička.
Nenajde, sousede. Ale můžu vám doporučit jednu výbornou věc na vaše problémy.
Selský rozum.
Ten se sice nedá namazat na koleno, ale kdybyste ho používal, možná by vás přestala bolet hlava z vlastních řečí.
