Článek
Když je vám dvacet, bojíte se smrti. Když je vám čtyřicet, bojíte se nemocí. A když je vám sedmdesát, už se nebojíte ničeho. Jen čekáte. Pořád.
Čekání je základní životní činnost důchodce. Ne chůze, ne spánek, ne jídlo. Čekání. Čekáte u lékaře, čekáte na úřadě, čekáte na autobus, čekáte na výsledky, čekáte na léky, čekáte na výplatu důchodu a někdy máte pocit, že čekáte i na vlastní smrt, která má zřejmě zpoždění.
Dřív jsem si myslel, že smrt je ten hlavní strašák. Takový ten konečný bod. Velké finále. Jenže pak jsem pochopil, že smrt je vlastně docela férová. Přijde a je hotovo. Žádné formuláře, žádná fronta, žádné „přijďte zítra“.
Oproti tomu čekání je sadistický maraton bez cílové pásky.
Ráno vstanu a první, co dělám, je že čekám, až mi zabere kafe. Pak čekám, až se rozhýbou kolena. Pak čekám, až se otevře pošta. Pak čekám, až přijede autobus, který měl jet před deseti minutami, ale „má zpoždění z provozních důvodů“, což je moderní výraz pro „nevíme kde je, ale snad ještě existuje“.
U lékaře je čekání samostatná diagnóza. Přijdete na čas, objednaní, s papírem, kartičkou, doporučením i nadějí. Sednete si. A čekáte. Nejprve slušně. Pak trpělivě. Pak zoufale. A nakonec už ani nevíte, jestli čekáte na vyšetření, nebo na důchod číslo dvě v příštím životě.
Nejhorší je, že ve stáří už ani nečekáte na konkrétní věc. Vy čekáte obecně. Prostě existujete v permanentním režimu „ještě chvíli“.
„Počkejte, pan doktor má zpoždění.“
„Počkejte, systém nefunguje.“
„Počkejte, sestřička odešla.“
„Počkejte, paní je na obědě.“
Člověk ve stáří slyší slovo „počkejte“ častěji než své vlastní jméno.
A to čekání není pasivní. To je aktivní životní styl. Musíte si ho plánovat. Kdy jít dřív, abyste mohli čekat. Kdy přijít později, abyste čekali méně. Kdy si vzít knížku, protože víte, že stejně budete sedět na plastové židli a koukat na zeď.
Mladí lidé čekání nesnáší. Mají pocit, že je to ztráta času. Důchodci už vědí, že čekání je ten čas.
To už není mezera mezi událostmi. To je samotná událost.
Jednou jsem si spočítal, kolik času denně strávím čekáním. Autobus – 15 minut. U doktora – hodina. Na úřadě – půl hodiny. V lékárně – 20 minut. Doma, než se něco stane – zbytek dne.
Kdybych si za čekání účtoval hodinovou sazbu, byl bych milionář. Bohužel čekání je jediná práce, za kterou nedostanete zaplaceno. Naopak – většinou si za ni ještě zaplatíte parkovné.
Největší paradox je, že čím jste starší, tím méně spěcháte. A čím méně spěcháte, tím víc čekáte. Protože systém je nastavený pro lidi, kteří běží. Kdo se pohybuje pomalu, je automaticky odsunut do režimu „vydrží“.
Úřady to vědí. Lékaři to vědí. Autobusáci to vědí. Všichni tak nějak počítají s tím, že důchodce má čas. Což je sice pravda, ale jen technicky. Prakticky už by ho rád využil jinak než sezením na chodbě.
Čekárna je pro důchodce druhý domov. Už znáte židle, znáte obrazy na zdech, znáte zvuky tiskárny, znáte i ty ostatní lidi, co tam sedí pořád stejně jako vy. Někdy máte pocit, že tam chodíte víc než domů.
Jednou jsem si uvědomil, že smrt mě vlastně tolik neděsí. Co mě děsí, je představa, že i na ni se bude čekat.
Že přijde nějaký anděl a řekne:
„Máte to tady, ale musíte si vzít lísteček a počkat, až vás zavoláme.“
A já si sednu na obláček číslo 47 a přede mnou bude dvacet lidí, z toho tři se špatným formulářem a jeden, co se „jen potřebuje na něco zeptat“.
Čekání je totiž jediná jistota stáří. Všechno ostatní je nejisté. Zdraví kolísá, paměť kolísá, nálada kolísá. Ale čekání? To je stabilní. To je pevný bod vesmíru.
A tak jsem pochopil jednu zásadní věc:
Největší nepřítel stáří není smrt. Ta je rychlá, konečná a vlastně docela efektivní.
Největší nepřítel stáří je čekání. Protože to je pomalé, nekonečné a vždycky se tváří, že už už to skončí.
Ale nikdy neskončí.
Jen se přesune do jiné fronty.
