Článek
Člověk by si myslel, že když si někdo pořídí kameru, namontuje si ji na svůj barák.
Třeba na dveře.
Nebo na branku.
Případně na garáž, aby viděl, jestli mu tam někdo neleze.
Normální člověk si kameru pořídí proto, aby chránil svůj majetek.
Můj soused si ji pořídil proto, aby chránil přehled o mém životě.
To už je vyšší forma sousedství.
Kamera se objevila jednoho krásného rána. Nová, lesklá, namontovaná tak šikovně, že člověk skoro nabyl dojmu, že soused nehlídá svůj pozemek, ale čeká na přímý přenos z mé zahrady.
Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost.
Řekl jsem si: dobře, chce kameru, ať má kameru.
Pak jsem ale zjistil, že se nějak podezřele dobře orientuje v tom, co dělám.
Jednoho dne mi povídá:
„Včera jste byl dlouho na zahradě.“
Kouknu na něj.
„A vy jste byl taky?“
„Ne.“
„Tak jak to víte?“
Ticho.
Takové to ticho, které člověk zná z hospody, když se někoho zeptáte, kdo rozbil skleničku, a všichni najednou začnou studovat ubrus.
„Mám kameru,“ povídá.
„To jsem si všiml.“
„Jen bezpečnostní.“
„Jasně.“
„Sleduje okolí domu.“
„Tak to máte opravdu široké okolí.“
Od té chvíle mi začalo být jasné, že mám nového fanouška.
Neplatícího, samozřejmě.
Já mám totiž za život zkušenost s různými lidmi. Někteří mě nemusí, někteří mě tolerují, někteří mě znají a někteří by mě nejraději neznali vůbec.
Ale že někdo bude ochotný investovat peníze do techniky, aby mohl sledovat, kdy jdu na zahradu, to už jsem považoval za projev určitého osobního zájmu.
Začal jsem si říkat, jestli bych mu neměl poslat program.
Pondělí – sekání trávy.
Úterý – zametání chodníku.
Středa – krmení slepic.
Čtvrtek – půlhodinové sezení na lavičce a přemýšlení, proč jsou dneska rohlíky tak malé.
Pátek – nadávání na ceny.
Sobota – velké finále: grilování.
Vstup zdarma, občerstvení vlastní.
Protože když už mě někdo sleduje, měl by z toho aspoň něco mít.
Nejvíc mě ovšem pobavilo, když jednou přišel a říká:
„Vy jste včera večer někam jel.“
„Ano.“
„Kam?“
„To nevím.“
Zarazil se.
„Jak to myslíte?“
„Normálně. Jel jsem někam a už nevím kam.“
„Ale já vás viděl odjíždět.“
„Tak to jste na tom líp než já.“
Člověk si musí držet určitou úroveň soukromí.
A taky je potřeba sousedovi ukázat, že kamera ještě automaticky neznamená, že dostal licenci na můj život.
Postupně jsem si začal všímat, že když něco udělám na zahradě, soused o tom ví.
Když přijde návštěva, ví o ní.
Když přijede syn, ví o něm.
Když posekám trávu, patrně si dělá poznámku.
Čekám jen, kdy mě zastaví u plotu a řekne:
„Včera jste šel spát pozdě.“
A já mu odpovím:
„Ano. Nemohl jsem usnout. Přemýšlel jsem, proč vás tolik zajímám.“
Možná by pak konečně měl o čem přemýšlet taky.
Protože já tomu nerozumím.
Když mám kameru, chráním si svůj majetek.
Když mám plot, chráním si zahradu.
Když mám dveře, chráním si soukromí.
A když mě někdo zajímá tak moc, že ho potřebuji sledovat každý den, možná bych měl začít přemýšlet, proč mě vlastně nezajímá vlastní život.
Ale to je dneska asi moc složitá myšlenka.
Lidi mají plné ruce práce s tím, aby věděli, co dělají ostatní.
Kdo co koupil.
Kdo kam jel.
Kdo má novou střechu.
Kdo má nový telefon.
Kdo se s kým pohádal.
Kdo má na zahradě bazén.
A kdo má doma kameru namířenou trochu víc doprava, než by člověk čekal.
Já osobně bych sousedovi doporučil jedno.
Ať si pořídí ještě druhou kameru.
Tentokrát dovnitř svého domu.
Možná by konečně zjistil, že tam má také nějaký život.
A kdyby měl opravdu štěstí, třeba by zjistil, že je dokonce zajímavější než ten můj.
Já mu to přeju.
Vážně.
Protože já mám svého života dost.
Ráno vstanu, dám si kafe, zanadávám si, něco opravím, něco pokazím, zase to opravím, nakrmím zvířata, posekám trávu, sednu si a nadávám na to, že jsem se vůbec namáhal.
Večer si dám pivo a jsem spokojený.
To není seriál.
To je můj život.
A rozhodně nepotřebuju, aby měl svého kameramana.
Jednou jsem se ho dokonce zeptal:
„Poslyšte, kolik hodin denně mě vlastně sledujete?“
„Já vás nesleduju.“
„Jasně.“
„Ta kamera jenom snímá.“
„Aha. Takže když člověk sedí celý den před kamerou, taky nikoho nesleduje. Jenom snímá.“
Chvíli mlčel.
Pak se začal smát.
Tak jsme se nakonec oba zasmáli.
A já mu řekl:
„Víte co? Jestli už mě máte v přímém přenosu, tak vám aspoň doporučím, na co se zaměřit.“
„Na co?“
„Na zahradu.“
„Proč?“
„Protože tam se konečně něco děje.“
Od té doby se mě občas zeptá, co budu dělat o víkendu.
A já mu odpovídám:
„Nevím. Ale nebojte, kamera to zjistí.“
A tak to dneska máme.
On má kameru.
Já mám plot.
On má záznam.
Já mám soukromí.
A oba máme něco, co nám dnešní doba nabízí v hojné míře.
Pocit, že máme právo vědět úplně všechno o všech kolem.
Jenže já bych mu poradil jednu starou dědkovskou věc.
Člověk nemusí vědět všechno.
Někdy je dokonce příjemné nevědět nic.
Třeba co dělá soused.
Třeba kam jel.
Třeba kdy přišel domů.
Třeba co má v garáži.
Třeba proč má v úterý rozsvíceno ve sklepě.
A hlavně třeba to, co dělá na své zahradě.
Protože jestli jsme se dostali do doby, kdy člověk potřebuje kameru, aby zjistil, že soused odpoledne sedí na lavičce a pije kafe, pak už opravdu nevím, kam jsme to dopracovali.
Možná bychom měli zavést sousedskou televizi.
Každý dům jednu kameru.
Každý večer přenos.
A jednou týdně hlasování o tom, kdo má nejzajímavější zahradu.
Já bych byl favorit.
Ne proto, že bych dělal něco zajímavého.
Ale protože soused už má stejně všechny záběry.
A když už jsem hlavní postava jeho programu, tak ať za to aspoň dostanu honorář.
Pivo by stačilo.
Velké.
A bez kamer.
