Článek
Soused mi nechal plevel přerůst přes plot. Když jsem ho ostříhal, přišel si stěžovat, že ničím jeho zahradu.
Jsou věci, kterým člověk ve stáří přestává rozumět. Moderní technologie. Ceny některých potravin. A hlavně sousedské vztahy.
Dřív platilo jednoduché pravidlo: Co roste na mojí straně plotu, o to se starám já. Co roste na tvojí straně, staráš se ty.
Dnes už je všechno složitější.
Náš soused má totiž zahradu, kterou bych nenazval zahradou. Spíš takovým přírodním experimentem bez dozoru. Tráva roste, kde se jí zachce. Keře si dělají, co chtějí, a plevel má evidentně volební právo.
Několikrát jsem si všiml, že přes plot začínají lézt dlouhé zelené šlahouny. Nejprve jsem je ignoroval. Říkal jsem si, že příroda si poradí.
Příroda si opravdu poradila.
Přelezla plot.
A začala si zařizovat můj pozemek.
Nejdřív jeden výhonek. Potom druhý. Pak už jsem měl pocit, že sousedova zahrada podniká nepřátelské převzetí té mojí.
Tak jsem vzal nůžky.
Žádná motorová pila. Žádný chemický postřik. Prostě obyčejné zahradnické nůžky.
Co přerostlo přes plot ke mně, to jsem odstřihl.
Trvalo mi to asi dvacet minut.
A měl jsem dobrý pocit.
Plot byl zase plot. Chodník byl zase chodník a moje zahrada přestala připomínat předzahrádku botanické rezervace.
Jenže pak zazvonil soused.
„Vy jste mi stříhal rostliny?“
Už způsob, jakým to řekl, mi napověděl, že mě nečeká pochvala.
„Stříhal jsem to, co přerostlo ke mně.“
„Ale to je moje.“
Chvíli jsem na něj koukal.
„Ano. Na vaší straně.“
„Jenže vy jste to ostříhal.“
„Protože to bylo u mě.“
„Tím jste mi poškodil zahradu.“
A bylo to.
Přátelé, máme nový typ sousedského sporu.
Soused nechá vlastní zeleň přerůst přes plot, ale jakmile ji někdo odstraní ze svého pozemku, je z něj ničitel zahrad.
To je skoro jako kdybych nechal střechu spadnout sousedovi na auto a potom mu vyčítal, že si ho dovolil odtáhnout.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že mi nevadí jeho zahrada. Ať si tam pěstuje třeba džungli. Mě jen zajímá, aby ta džungle zůstala na jeho straně.
„Ale ty rostliny jsou živé,“ namítl.
Ano.
To jsem si všiml.
Stejně jako jsem si všiml, že moje zahrada je také živá. A rád bych jí dopřál šanci přežít sousedovu pěstitelskou velkorysost.
Nakonec jsme se rozešli bez dohody.
On se vrátil ke své džungli.
Já ke svému plotu.
A od té doby se dívám na každý nový lístek s podezřením.
Protože člověk nikdy neví, co přijde příště.
Možná soused zasadí strom těsně u plotu a větve mi za pár let budou padat na střechu.
Až je budu chtít ořezat, dozvím se, že ničím jeho korunu.
Možná jeho břečťan obsadí celou zeď mého domu.
Až ho sundám, budu obviněn z vandalismu.
A možná jednou přijde den, kdy jeho pampelišky přeletí přes plot.
To už se asi připravím na soud.
Protože podle současné logiky sousedských vztahů je zřejmě možné, že když jeho plevel překročí hranici, získá automaticky diplomatickou imunitu.
Já bych přitom chtěl jen jednu věc.
Plot.
Ne symbolický.
Skutečný.
Takový, který odděluje dvě zahrady a také dvě odpovědnosti.
Protože když něco nechám růst přes plot, nemůžu být překvapený, že to někomu začne vadit.
A jestli chce soused pěstovat džungli, prosím.
Jen bych rád, aby ji pěstoval na svém.
Já mám totiž vlastní zahradu.
A o tu se hodlám starat sám.
Bez sousedovy pomoci.
