Článek
Člověk si ve svém věku už myslí, že ho jen tak něco nepřekvapí. Mně už překvapí máloco. Třeba když mi někdo zazvoní u dveří v šest večer a za ním stojí dva policisté. Ne že by mě to potěšilo. Já nemám rád návštěvy obecně a návštěvy v uniformě už vůbec ne.
„Dobrý den,“ povídá jeden z nich.
„To jste si spletli dveře,“ povídám já.
„Myslíme, že ne.“
„Tak to je ještě horší.“
Ukázalo se, že soused zavolal policii. Prý kvůli rostlině. Té jedné rostlině, kterou jsem si vypěstoval pro vlastní potřebu, protože člověk v mém věku už má dost různých bolístek a mast z lékárny někdy stojí tolik, že by člověk potřeboval další mast na peněženku.
Samozřejmě jsem se hned začal připravovat na nejhorší. V duchu jsem si představoval, jak mi nasadí pouta, prohledají sklep, zabaví květináč a v televizi ze mě udělají šéfa nějakého mezinárodního kartelu.
Ve skutečnosti se policista podíval na rostlinu, potom na mě a potom znovu na rostlinu.
„To máte na co?“
„Na parádu,“ povídám.
Chvíli bylo ticho.
„Pane, vážně.“
„Tak na co asi. Na mastičku.“
Druhý policista se pousmál.
A v tu chvíli se celá moje představa o zásahu státní moci začala poněkud rozpadat.
Čekal jsem otázky, vysvětlování, možná nějaké nepříjemnosti. Místo toho se jeden z policistů zeptal, jestli tu mast opravdu používám na bolavá místa.
„A na co jiného bych ji používal? Na nedělní řízky?“
To už se smáli oba.
A pak se stalo něco, co by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Z policejní kontroly se pomalu stal skoro zahrádkářský seminář.
„Hlavně to nepřehánět s vodou,“ povídá jeden.
Já na něj koukám.
„Vy tomu rozumíte?“
„Trochu.“
„Tak to jste mi mohl říct rovnou. Já tady čekám, kdy mě odvezete, a vy jste zahradník.“
Druhý se přidal se svou zkušeností a začali jsme se bavit o tom, co rostlinám prospívá, co jim naopak škodí a proč člověk nemá všechno, co prodávají v zahradnictví, automaticky nasypat do květináče jen proto, že je na obalu obrázek krásné zelené rostliny.
Podrobnosti si nechám pro sebe. Ne proto, že bych snad najednou začal být tajemný, ale protože nechci, aby si z toho někdo dělal domácí pěstitelskou učebnici.
Mě ovšem nejvíc pobavilo, že jsem během celé návštěvy ani jednou neslyšel slovo „pouta“.
Soused přitom zřejmě čekal něco úplně jiného.
Nevím, jak si ten zásah představoval. Možná zásahovou jednotku, vrtulník a policistu slaňujícího se na zahradu. Kvůli jedné rostlině v květináči.
Možná měl pocit, že jsem přes noc založil organizovaný zločin a jen čekám, až mi dozrají první listy.
Člověk by si řekl, že když už někdo volá policii na souseda, mohl by se alespoň předem zeptat, co tam ten soused skutečně dělá.
Ale to by vyžadovalo normální lidskou komunikaci. A ta je dnes zřejmě stejně vzácná jako dobrý soused.
Nakonec policisté odešli. Bez pout. Bez dramatického odjezdu. Bez toho, aby mě odvezli někam, kde bych musel vysvětlovat, proč mám na zahradě rostlinu.
A já zůstal stát u dveří a přemýšlel, co se to vlastně stalo.
Původně jsem čekal policejní návštěvu.
Dostal jsem místo ní neplánovanou debatu o zahradničení, trochu odborného povídání o tom, jak se rostlinám daří, a několik názorů na to, jak člověk může využít to, co si vypěstuje.
A soused?
Ten se druhý den tvářil, jako kdyby mě právě odhalil při přípravě státního převratu.
Pozdravil jsem ho.
Neodpověděl.
Tak jsem mu řekl:
„Příště, až budeš mít problém s mojí zahradou, klidně zazvoň. Ušetříš policii cestu.“
Pořád nic.
Tak jsem dodal:
„A jestli chceš poradit s rajčaty, zavolej si rovnou zásahovku. Já už jim věřím.“
A šel jsem domů.
Člověk se totiž může rozčilovat, může nadávat a může si myslet, že svět se zbláznil.
Ale když už vám jednou policie přijede místo zatýkání debatovat o zahradničení, nezbývá než si přiznat jednu věc.
Možná ten svět ještě není úplně ztracený.
Jen má zatraceně divné sousedy.
