Když tělo řekne dost: Můj příběh s únavovým syndromem a cesta k novému začátku

Začalo to v září 2022. Byla jsem na vrcholu sil – alespoň jsem si to myslela. Po mateřské dovolené jsem se s nadšením vrátila ke své lékařské profesi a těšila se na nové výzvy. Kombinace práce v ordinaci praktické lékařky a poskytování hospicové péče mi dávala hluboký smysl. Po letech náročné práce v nemocnici – s vyčerpávajícími nočními směnami a učením na atestaci ve volném čase – jsem si přála najít větší rovnováhu. Věřila jsem, že budu mít víc času na děti, a že svou práci budu moci dělat klidněji a s větší hloubkou.

Jenže realita byla jiná.

Hned první měsíce po návratu mě pohltila smršť povinností. V rodině jsme řešili paliativní péči o babičku mého manžela, děti nosily ze školky a školy jednu respirační infekci za druhou, a já se snažila zvládnout všechno – práci, domácnost i volnočasové aktivity. Dokonce jsem vedla venkovní lekce HIIT (vysoce intenzivní intervalový trénink), a to i v zimě. Nemoci jsem odmítala si přiznat. Připadala jsem si nezastupitelná. I s nachlazením jsem stála v ordinaci nebo skákala na cvičení.

Rýmičky se postupně opakovaly a zhoršovaly. V květnu 2023 přišel vleklý zánět dutin – jeden za druhým. Antibiotika nepomáhala, únava rostla, ale já stále odmítala zpomalit. Až jednoho dne to přišlo.

Při ranním oblékání do práce mě přemohla absolutní vyčerpanost. Nedokázala jsem si představit, že bych zvládla „běžný den.“ Po pár dnech v posteli zánět sice ustupoval, ale mé tělo přestalo fungovat. Jakákoliv drobná činnost mě vyčerpala, měla jsem neustálou mlhu v hlavě a světlo i zvuky byly nesnesitelné. V noci jsem se převalovala, neschopná najít klid nebo úlevu.

To, co jsem tehdy zažívala, se ukázalo být začátkem cesty, na které jsem pochopila, že někdy musíme ztratit vše, abychom našli sami sebe.

Začala jsem obcházet jednoho specialistu za druhým, ve snaze zjistit, co se děje. Výsledky všech vyšetření ale zůstávaly v normě. Moji kolegové se usmívali a ujišťovali mě, že jsem zdravá. Když jsem se zoufale ptala, co dál, často jen pokrčili rameny se slovy: „Odpočívejte.“

Jenže já jsem se zdravá necítila. Naopak. Moje tělo jako by patřilo někomu jinému a mysl byla plná strachu a neklidu. Panika se střídala s úzkostí, hlava mi přehrávala ty nejčernější scénáře a já ztrácela pevnou půdu pod nohama.

Postupně se začala rýsovat diagnóza: postinfekční únavový syndrom. Po šesti měsících přetrvávajících potíží dostává tento stav přízvisko „chronický únavový syndrom.“ Když jsem se začetla do informací o této diagnóze, zaplavila mě vlna děsu. Slova jako „nevyléčitelné,“ „trvalá invalidita,“ nebo „výrazně zhoršená kvalita života“ ve mně vyvolávala hrůzu. Léčba? Pouze podpůrná, zaměřená na zvládání příznaků.

Hlavou mi vířilo tisíc otázek: Co budu dělat? Jak zvládnu péči o děti? Budu ještě někdy moct pracovat? Co když to nikdy neskončí?

Každý nový den přinášel další otazníky a žádné odpovědi. Budoucnost mě děsila a připadala jsem si jako v bezedné propasti. A přesto – právě v těch nejtěžších chvílích začaly prosvítat první paprsky naděje. Malé, skoro nepostřehnutelné krůčky mě vedly směrem k novému způsobu života. Takovému, který mi nakonec dal víc, než jsem si kdy dokázala představit.

V zoufalé snaze pochopit, co se děje, jsem začala procházet internet a narazila na příběhy lidí, kteří se plně vyléčili z onemocnění jako chronický únavový syndrom, fibromyalgie nebo postcovidový syndrom. Upřímně, zpočátku jsem byla skeptická. Ale něco ve mně mě přimělo číst dál. Objevila jsem nespočet rozhovorů s lidmi, kteří tyto stavy zvládli a našli cestu k uzdravení.

Byly to stovky příběhů – každý jiný, a přesto plné podobností. Některé z těch, kteří dnes pomáhají ostatním zvládnout podobné obtíže, jsem se rozhodla kontaktovat. Jejich slova mi začala dávat smysl. A kousek po kousku se začalo rozjasňovat.

Došlo mi, že únavový syndrom nepřišel zničehonic. Byl vyústěním let hektického, stresujícího života plného strachu a neustálého přetěžování. Zánět dutin nebyl příčinou, ale jen poslední kapkou v přetékajícím poháru.

Jednoduše řečeno – moje tělo bylo vystaveno takovému množství stresu, že jeho ochranné mechanismy postupně selhaly. Vnější stresory, jako přehnané cvičení, noční služby nebo nedoléčené nemoci, spolu s vnitřním stresem v podobě perfekcionismu, výkonnostního nastavení a překračování vlastních hranic, vedly k vyčerpávající spirále.

Můj „software,“ mozkový systém detekce nebezpečí, se přetížil a doslova zavařil.

Poprvé jsem začala chápat, co mě do tohoto stavu přivedlo. Ale zůstávala palčivá otázka: Jak z toho teď ven?

Zprvu jsem zkoušela snad všechno, co se nabízelo. Akupunktura mi občas ulevila od bolestí, ale dlouhodobý přínos jsem nepociťovala. Vyzkoušela jsem celou řadu doplňků stravy a bylinek, bohužel bez většího efektu. Fyzioterapie a masáže mi pomohly uvolnit ztuhlé svaly, ale to samo o sobě nestačilo.

Postupně jsem začala na sobě zkoušet různé techniky metodou pokus-omyl, abych našla to, co mi skutečně pomáhá. Některé přístupy fungovaly lépe, jiné méně, ale krůček po krůčku jsem začala rozkrývat hlubší příčiny svých obtíží. Abych nechodila kolem horké kaše, podělím se s vámi o konkrétní příklady toho, co mi opravdu pomohlo.

Začala jsem podporovat své tělo na několika úrovních. Zaměřila jsem se na kvalitní a vyváženou stravu, která regeneruje a stabilizuje organismus. Důkladně jsem pracovala na spánkové hygieně, protože kvalitní spánek je základem každého uzdravení. Velmi pozvolna a laskavě jsem se pustila do otužování – nejprve jen oplachování obličeje studenou vodou, později sprchy na dolní končetiny. Klíčové pro mě bylo dělat vše uvolněně a vědomě, bez tlaku. Do svého dne jsem zařadila jemný pohyb – jógu, procházky a lehké protahování.

K tomu jsem přidala techniky na regulaci nervového systému: dechová cvičení, mindfulness a meditace. Začala jsem se také věnovat metodám tréninku mozku, které využívají principy kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Nejnáročnější částí ale byla práce s emocemi a traumaty. Právě tyto nevyřešené oblasti udržovaly mé nefunkční vzorce a myšlení, které vytvářely vnitřní stres. Psychoterapie, kam jsem pravidelně docházela, mi sice pomohla pochopit mnohé souvislosti, ale sama o sobě nestačila. Věděla jsem, že pokud chci dosáhnout změny, musím jít do hloubky. Používala jsem techniky práce s vnitřním dítětem, systém vnitřní rodiny, somatické přístupy a další metody, které mi pomohly zpracovat hluboko zakořeněné vzorce a vytvořit prostor pro zdravější nastavení mysli.

Byl to dlouhý proces, který pro mě jako lékařku specializovanou na vnitřní lékařství znamenal zásadní obrat v myšlení. Celý svůj profesní život jsem byla vedena k tomu, abych se zaměřovala na fyzické příznaky, hledala konkrétní příčiny onemocnění a léčbu stavěla na lécích nebo zákrocích. Začít pracovat s emocemi, traumaty a vnitřními vzorci pro mě představovalo zcela nový způsob, jak chápat zdraví a uzdravování.

Když se ale začaly objevovat první náznaky zlepšení, moje nedůvěra pomalu ustupovala. S každým dalším krokem jsem si uvědomovala, že cesta k uzdravení není o nalezení jednoho zázračného léku, ale o komplexním přístupu k tělu, mysli i duši.

Jak jsem se postupně zotavovala z různých příznaků, uvědomila jsem si, jak jsou diagnózy, jako je únavový syndrom, u nás stále nepochopené a často neefektivně léčené. Lékaři často nenabízejí uspokojivé řešení, protože neexistuje žádná účinná farmakologická léčba, která by přinesla rychlou úlevu. Alternativní přístupy mají sice velký potenciál díky individuálnímu přístupu a budování důvěrného vztahu s pacientem, ale jejich kvalita je různorodá. Navíc pokud ti, kteří tyto metody nabízejí, sami nezažili podobné obtíže, často nedokážou plně pochopit, čím si pacienti procházejí. Výsledkem je, že kolem tohoto onemocnění stále panuje mnoho mýtů a tabu, což situaci dále komplikuje.

Chybí tu komplexní, citlivý přístup, který by byl podložený vědeckými poznatky a přitom zahrnoval individuální potřeby každého člověka. Bylo pro mě objevné zjistit, že uzdravení nespočívá v jedné metodě, ale v kombinaci mnoha drobných kroků, které dohromady tvoří pevný základ.

Cesta k uzdravení není jen o odstranění příznaků. Je to hluboký proces, který nás vede k pochopení vlastních limitů, potřeb a hodnot. Každý krok, i ten zdánlivě nepatrný, má svou váhu. A i když se cesta může zdát dlouhá a složitá, stojí za to – nejen pro návrat zdraví, ale také pro větší klid, sebejistotu a radost ze života.