Mýty o chronickém únavovém syndromu

Chronický únavový syndrom: Život s neviditelnou nemocí

Představte si, že se každé ráno probudíte unavení, jako byste vůbec nespali. Vaše tělo je těžké, mysl zamlžená a sebemenší úkol (třeba jen příprava snídaně) vás vyčerpá. Pro mnoho lidí s chronickým únavovým syndromem (CFS) je to každodenní realita. A k tomu všemu čelí mýtům, které jejich stav zlehčují nebo bagatelizují.

Jsem lékařka, která si chronický únavový syndrom zažila na vlastní kůži. Proto vím, jak náročné je žít s tímto onemocněním a jaké výzvy přináší nejen fyzicky, ale i psychicky. Rozhodla jsem se proto vyvrátit některé rozšířené mýty, které kolem CFS kolují, a nabídnout lepší pochopení této problematiky.

V tomto článku se podíváme na nejčastější mýty a vysvětlíme si, proč nejsou pravdivé. Pokud sami CFS nemáte, můžete tak lépe pochopit, čím si lidé s tímto onemocněním procházejí. Pokud jste tímto syndromem postiženi, věřím, že vám tento článek poskytne nejen užitečné informace, ale i podporu a inspiraci na vaší cestě.

Mýtus č. 1: „Jsou jen líní.“

Jedním z nejvíc zraňujících mýtů o lidech s chronickým únavovým syndromem (CFS) je představa, že jsou líní. Ve skutečnosti bývají příběhy pacientů pravým opakem – mnozí z nich byli v minulosti nejen vysoce výkonní a zodpovědní, ale také měli silnou potřebu vyhovět ostatním a naplňovat jejich očekávání.

Toto nastavení často vedlo k ignorování únavy a nedostatku regenerace, což mohlo oslabit jejich nervový a imunitní systém. Práce s těmito vzorci chování je klíčová při léčbě tohoto onemocnění. CFS není důsledkem lenosti, ale komplexním onemocněním, které výrazně omezuje schopnost těla fungovat. Pacienti by si přáli být aktivní a žít plnohodnotný život, ale jejich tělo jim to neumožňuje – i běžné činnosti mohou být nepřekonatelnou překážkou.

Lenost je volba, kdy člověk neudělá to, co by mohl. CFS je naopak stavem, kdy tělo nemá zdroje ani pro základní fungování. Navíc pacienti často bojují s přísností vůči sobě samým a pocitem viny, což jejich situaci ještě ztěžuje.

Mýtus č. 2: „Stačí si odpočinout.“
Na první pohled to zní logicky – když jste unavení, odpočívejte. U chronického únavového syndromu (CFS) však samotný odpočinek nestačí. Tento syndrom zasahuje mnohem hlouběji do těla a mysli a není to jen únava, kterou lze „vyspat.“

CFS ovlivňuje nervový, imunitní a energetický systém, a i když odpočinek zmírňuje akutní příznaky, cesta k uzdravení vyžaduje komplexní změny. Je nutné upravit stravu podporující regeneraci, zlepšit kvalitu spánku a začít se správně hýbat – vždy v souladu s tělesnými možnostmi.

Součástí léčby jsou také metody regulace nervového systému jako dechová cvičení, mindfulness nebo chladová terapie, které pomáhají aktivovat parasympatický nervový systém, jenž má na starosti odpočinek a regeneraci.

CFS vyžaduje laskavý a disciplinovaný přístup. Odpočinek je důležitý, ale k uzdravení je nezbytná komplexní péče zaměřená na tělo, mysl a duši.

Mýtus č. 3: „Když vypadáte zdravě, nemůžete být nemocní.“

Tento mýtus je častý zejména u neviditelných onemocnění, jako je CFS. Lidé mohou vypadat zvenčí zcela zdravě, ale uvnitř se potýkají s nepředstavitelnými obtížemi. CFS způsobuje nejen extrémní únavu, ale také bolesti, problémy s pamětí, soustředěním nebo sníženou toleranci na fyzickou a psychickou zátěž. Tyto příznaky nejsou viditelné, a proto je okolí často bagatelizuje.

To, že člověk dokáže občas fungovat, například se objevit na rodinné oslavě nebo jít do práce, neznamená, že jeho nemoc není skutečná. Takové aktivity mohou být vykoupeny dny nebo týdny vyčerpání a zhoršení příznaků. Tento mýtus způsobuje nejen nepochopení okolí, ale i pocit osamělosti a frustrace u pacientů.

Mýtus č. 4: „Je to deprese nebo syndrom vyhoření.“
CFS bývá často zaměňován za depresi nebo syndrom vyhoření, protože sdílí některé podobné příznaky, jako jsou únava nebo potíže s koncentrací. Přesto jde o odlišná onemocnění.

Deprese je psychická porucha charakterizovaná přetrvávajícími pocity smutku, ztrátou zájmu o běžné aktivity a beznadějí. Syndrom vyhoření naopak vyplývá z dlouhodobého stresu, typicky pracovního, a projevuje se emocionálním vyčerpáním a cynismem.

U CFS je situace jiná – pacienti často chtějí být aktivní, mají plány a chuť něco podniknout, ale jejich tělo jim to nedovolí. Únava u CFS je navíc spojena s dalšími příznaky, jako jsou bolesti svalů, přecitlivělost na hluk a světlo, trávicí obtíže nebo teplotní dysregulace. Typickým rysem je také ponámahová malátnost – výrazné zhoršení stavu po fyzické nebo mentální zátěži, které může trvat několik dní i týdnů.

Mýtus č. 5: „Je to jen v hlavě.“

Tento výrok často slýcháme od lidí, kteří nemají s CFS bližší zkušenost ani znalost, a proto si vytvářejí zjednodušené závěry. Zjednodušuje podstatu onemocnění a mylně mu připisuje čistě psychické příčiny a projevy. Na tomto postoji se často podílí skutečnost, že pacienti na první pohled vypadají „zdravě“ a běžné lékařské testy jejich potíže neodhalí. To ale nijak nesnižuje závažnost a realitu jejich symptomů, které jsou nesmírně zatěžující.

Příznaky CFS jsou bezesporu reálné – patří mezi ně intenzivní únava, bolesti svalů a kloubů, poruchy trávení, imunity, termoregulace a mnoho dalších projevů. Odborné studie potvrzují, že za CFS stojí dysfunkce nervového a imunitního systému, mitochondriální poruchy a další biologické faktory. Tím rozhodně nechci naznačit, že fyzické nemoci jsou důležitější nebo nadřazené těm psychickým – obě oblasti jsou stejně závažné a vyžadují náležitou pozornost.

Je však důležité si uvědomit, že tělo a mysl jsou úzce propojené. Dlouhodobé fyzické obtíže mohou ovlivnit psychiku, stejně jako psychické problémy mívají své fyzické projevy. CFS není výjimkou. Hranice mezi fyzickými a psychickými projevy nelze pevně stanovit – tělo a mysl tvoří jednotný celek, který se neustále ovlivňuje.

Mýtus č. 6: „Měli by si jít zaběhat nebo se věnovat něčemu jinému.“
„Zkus jít na čerstvý vzduch, proběhni se nebo si najdi koníček.“ Tato rada, byť dobře míněná, může být pro lidi s chronickým únavovým syndromem (CFS) nejen nevhodná, ale i nebezpečná. CFS je stav, kdy tělo nezvládá zátěž jako u zdravého člověka, a jakákoli nadměrná aktivita může způsobit tzv. „crash“ – výrazné zhoršení příznaků, které může trvat hodiny, dny nebo týdny. Tento jev, známý jako ponámahová malátnost (PEM), je jedním z klíčových znaků CFS.

Pro mnoho pacientů je „push-crash“ cyklus každodenní realitou. Když se cítí o něco lépe, snaží se využít energii na maximum – uklidit, pracovat, věnovat se rodině. Tento „push“ však často vede k náhlému zhoršení stavu, které je donutí strávit další dny nebo týdny v úplném vyčerpání. A tak se cyklus opakuje.

Řešením není více se snažit, ale naučit se pracovat s energií, kterou tělo má. Jednou z nejúčinnějších strategií je technika pacingu. Pacing znamená pečlivé plánování aktivit tak, aby nedocházelo k překročení individuálních energetických limitů. Učí rozpoznat hranice, respektovat je a vyvážit aktivity s dostatečným odpočinkem.

Pro lidi s CFS není klíčem k uzdravení „zatnout zuby a zvládnout to,“ ale laskavý a vědomý přístup k vlastnímu tělu. Pochopení jejich stavu a podpora od okolí mohou znamenat mnohem více než dobře míněné, ale nevhodné rady.

Mýtus č. 7: „Lékařské testy mohou potvrdit CFS.“

Chronický únavový syndrom (CFS) je jednou z nemocí, u nichž nelze diagnózu potvrdit jediným testem. To bohužel často přispívá k frustraci pacientů, kteří hledají jasné odpovědi na své potíže. Diagnóza CFS se stanovuje na základě vyloučení jiných možných příčin a pečlivého zmapování příznaků, což může být zdlouhavý a náročný proces.

Současná lékařská věda odhaluje, že CFS je spojeno s mnoha biologickými dysfunkcemi, například v nervovém a imunitním systému nebo mitochondriální funkci. Přesto zatím neexistuje žádný jednotný biomarker, který by mohl tuto nemoc jednoznačně prokázat. Místo toho lékaři musí spoléhat na důkladné vyšetření, včetně detailního rozhovoru o pacientově zdravotní historii a životním stylu.

Tento fakt, spolu s nízkou povědomostí o CFS, často vede k chybným diagnózám, kdy jsou příznaky zaměňovány za depresi, úzkost nebo jiné poruchy. Je proto zásadní, aby byla veřejnost i odborná lékařská komunita lépe informována o této nemoci. Porozumění tomu, že CFS je reálné a komplexní onemocnění, které vyžaduje citlivý a individuální přístup, je prvním krokem k lepší péči o pacienty.

Mýtus č. 8: „Léčba CFS není účinná.“

Ačkoli na chronický únavový syndrom (CFS) neexistuje univerzální lék, přibývá lidí, kteří dokázali své příznaky výrazně zmírnit nebo se dokonce plně uzdravit. Úspěch závisí na kombinaci metod přizpůsobených individuálním potřebám a důsledném přístupu.

Jak již jsem výše zmínila, existuje mnoho účinných strategií - metoda pacing, úpravy životního stylu a techniky regulace nervového systému. Neméně významná je práce s nastavením mysli. Trénink mozku, založený na neuroplasticitě, pomáhá přepsat nefunkční vzorce chování a myšlení, které mohly přispět k rozvoji nemoci. Práce s emocemi a osobnostním nastavením hraje klíčovou roli v dlouhodobém uzdravení, a to zejména v propojení těla a mysli.

V některých případech může být nezbytná i medikace, která zmírní specifické příznaky nebo podpoří zvládání nemoci.

Plné uzdravení je možné, i když cesta k němu může být dlouhá a náročná. Klíčem je individuální přístup, trpělivost a odhodlání přizpůsobit svůj život potřebám těla i mysli. Každý krok vpřed, ať už malý nebo velký, přináší naději a přibližuje pacienty k plnému zdraví.

Závěr: Porozumění jako klíč k uzdravení

Chronický únavový syndrom je složité a často nepochopené onemocnění, které hluboce ovlivňuje život každého, kdo s ním žije. Vyžaduje nejen odbornou péči, ale také citlivý a individuální přístup, který bere v úvahu jedinečné potřeby každého člověka. Šíření pravdivých informací a vyvracení mýtů je zásadní – nejen mezi pacienty, ale i ve společnosti, která tuto nemoc stále často podceňuje nebo mylně interpretuje.

Pro lidi s CFS může být obrovskou úlevou, když se setkají s opravdovým porozuměním. Možnost sdílet své zkušenosti v prostředí, kde nejsou jejich potíže zlehčovány, přináší nejen psychickou oporu, ale také naději, že na své cestě nejsou sami. Více empatie a lepší informovanost okolí by jim mohly výrazně usnadnit život. Díky tomu by získali více stability, prostoru pro regeneraci a šanci postupně se vydat na cestu k uzdravení.