Článek
pán vedle mě má otevřené noty a mě napadlo si připomenout hodiny kdysi strávené v lidušce.
Snažím se číst, a představovat si melodii. Andante. To znam. Ťukám prstem do brašny a začnu.. první, druhá, třetí… začnu číst, ať jsem na čtvrtou ready… a ztrácím tempo. Tak znova. První, druhá, tempo hlídám, noty čtu, jedem! Tá tá…o jednu dolu… dáá… teď ty dvě s vlaječkou zase o kus níž… tu! tu! Mrzí mě, že i v mojí hlavě a bez trémy z přednesu to zní, jak když tahaj kočku za vocas…
Na poslední tón, který odhaduju na půlové A, jen pro představu napínám hlasivky a omylem vydechnu. Pán se ohlídne, já pokrčím rameny a jsem vděčnej, že tramaj hlásí Anděl.
