Článek
K tomuto tématu mě inspirovaly události z vlastního života, které mě vedly k úvahám, proč je tento pojem v poslední době tak intenzivně skloňován například v mnoha příspěvcích na různých sociálních sítích.
Narcismus se obvykle spojuje s konkrétním obrazem. S někým, kdo otevřeně vládne, manipuluje, ovládá prostor kolem sebe. S někým, kdo nemá problém přišlápnout ostatní, aby získal, co chce. Tento obraz je téměř vždy mužský. Důvod je prostý: zatímco mužský narcismus se projevuje způsobem, který umíme pojmenovat, ten ženský často používá strategie, které vypadají jako něco úplně jiného. Jen si uvědomte, kolik společensky přijatelných omluv pro své mnohdy destruktivní chování máme. Hormony, stres, citlivost, minulé trauma. Všechny tyto důvody jsou legitimní, když procházíme skutečnou krizí.
Problém nastává, když se z nich stane trvalý štít před odpovědností. Když se z nich stane vysvětlení pro chování, které jiným lidem ubližuje. A protože máme naučené, že ženy jsou ty empatičtější, je zatěžko věřit, že by snad mohly záměrně manipulovat, vydírat nebo ubližovat.
Oběť, která ovládá celý příběh
Ženský narcismus má své specifické projevy. Často začíná tím, že dotyčná osoba neustále zaujímá pozici té, která trpí nejvíc. Bez ohledu na situaci nebo na to, co zrovna prožívají ostatní, to ona má vždycky horší den, těžší problém, hlubší bolest. Tato strategie jí umožňuje získat pozornost, péči a kontrolu nad situací, aniž by to vypadalo jako boj o moc.
Dalším typickým rysem je neustálá potřeba dramatu. Klid a stabilita jí nepřináší dostatek pozornosti. Proto se kolem takových žen často odehrávají emocionální bouře, konflikty, které zdánlivě vznikají z ničeho. A protože jsou tyto situace často zabalené do emocionality, vypadá to spíš jako přecitlivělost než jako záměrná manipulace.
Soutěžení s jinými ženami je další vrstva tohoto chování. Může jít o neustálé srovnávání vzhledu, úspěchů, vztahů nebo dětí. Podkopávání jiných žen pod rouškou komplimentů. Nebo otevřená nevraživost vůči jakékoliv ženě, která by mohla ohrozit její pozici. Toto chování se často omlouvá jako zdravá konkurence nebo silná osobnost.
Moralita jako zbraň a mlčení jako trest
Mnoho narcisticky laděných žen si buduje identitu morální autority. Ví nejlíp, jak by se mělo žít, vychovávat děti, stavět se k rodině nebo přátelům. Jejich názory nejsou nabídkou, ale verdiktem. Kdo se odchýlí, je buď odsouzen, nebo pasivně agresivně trestán.
Trestání tichem patří mezi nejčastější taktiky. Není to jen krátké odmlčení po hádce, ale strategické odstřižení komunikace, které může trvat dny, týdny i měsíce. Pokud by narcistku někdo konfrontoval, pravděpodobně řekne, že prostě potřebuje čas. Že je zraněná. Mlčení se tak stává nástrojem kontroly, který navenek vypadá jako emocionální ochrana.
Výčitky a emocionální vydírání jsou další častou strategií. Věty typu „já bych to pro tebe udělala“, „po všem, co jsem pro tebe obětovala“ nebo „nikdy ti na mně nezáleželo“ slouží k tomu, aby druhá strana cítila vinu. Tato vina jen otevírá prostor pro další manipulaci, protože člověk pod takovým tlakem je ochotný udělat cokoliv, aby se vymanil.
Všichni máme tyto rysy
Problém s rozpoznáváním narcismu spočívá v tom, tímto způsobem se občas projevujeme naprosto všichni. Moderní psychologie mluví o takzvaném superegu, kdy prakticky každý člověk v sobě má nějaké narcistní či hraniční rysy. To je normální. Jde ale o frekvenci, intenzitu a dopad na okolí. Pravý narcista se nedokáže upřímně omluvit a už vůbec ne s dávkou sebereflexe. Vždy svalí vinu na něco nebo někoho jiného.
Rozlišit hranici mezi občasným narcistickým rysem a skutečně destruktivním vzorcem je těžké. Klíčem je již zmíněná konzistence a dopad. Pokud někdo systematicky manipuluje, kontroluje, trestá a vydírá své blízké, pokud jeho chování způsobuje druhým lidem dlouhodobou újmu a on sám odmítá jakoukoliv zodpovědnost, nejde o běžný projev.
Přestat omlouvat pohlaví
Možná nejde o to ukazovat prstem. Když muž křičí, nazýváme ho agresivním. Když křičí žena, řekneme, že je přecitlivělá. Toto dvojí měřítko chrání toxické chování a zároveň brání těm, kteří ho zažívají, aby ho dokázali pojmenovat a hledat pomoc.
Mluvit o ženském narcismu neznamená démonizovat ženy, ale uznat, že toxické chování nemá pohlaví. Že není výsadou jen jedné skupiny lidí. A že pokud chceme skutečně zdravé vztahy a společnost, musíme být ochotní pojmenovat problém všude tam, kde existuje, bez ohledu na to, kdo ho způsobuje.
