Článek
Celý život mi někdo tvrdí, že štěstí je odměna za dobře odvedenou práci. Dokončíš školu, budeš šťastná. Najdeš si práci, budeš šťastná. Koupíš si byt, budeš šťastná. Vdáš se, budeš šťastná. A tak to jde pořád dokola, jeden cíl za druhým, a my poslušně běžíme v tom nekonečném kolotoči, ve kterém si myslíme, že za tou další zatáčkou už to konečně bude.
Když se cíl stane jedinou cestou
Problém vidím v tom, že jakmile jednoho cíle dosáhneme, okamžitě se objeví další. Není špatně chtít něco lepšího, ale v momentě, kdy se naše štěstí stane závislé jen na dosažení toho dalšího milníku, propadáme se do pasti. Žijeme neustále v budoucnosti, která ještě nenastala, a přítomnost nám utíká mezi prsty jako voda. Přesvědčujeme se, že tak prostě život funguje, že je to normální.
Jenže v tom všem nám uniká podstata. Letos mi bude pětatřicet a teprve začínám vidět tu past. Štěstí není cíl. Není to místo, kam dorazíme a řekneme si, teď už je to tady, teď jsem konečně šťastná. Kdyby to tak fungovalo, byli bychom po dosažení velkých životních milníků v permanentní euforii. Ale není to tak. Koupíme si vysněný byt a za týden si začneme stěžovat na hlučné sousedy. Povýší nás v práci a za měsíc zjistíme, že máme ještě víc stresu než před tím. Vdáme se za člověka, kterého milujeme a za rok řešíme, co je třeba k rozvodu.
Co když je štěstí někde jinde
Možná bych se měla začít ptát, co vlastně štěstí je. Protože pokud to není cíl, pak to musí být něco jiného. Možná je to schopnost vnímat přítomný okamžik bez neustálého srovnávání s tím, co ještě nemáme. Možná je to umění najít krásu v obyčejnosti, i když to zní jako klišé z nějaké otřepaný knihy o mindfulness. Možná je to prostě přijetí toho, že život není o tom neustále někam směřovat, ale o tom být tady a teď.
Nejsem naivka, vím, že se to snáz řekne než udělá. Sama se přistihuju, jak si tvořím seznamy, co všechno musím dokončit, abych byla spokojená. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že v momentě, kdy dělám něco, co mě baví, nepřemýšlím o tom, jestli jsem šťastná nebo ne. Prostě jsem. Nejvíc na nervy jsem, když mám něco jako úkol, než když věci plují samovolně a když nejsem posedlá hledáním toho bájného štěstí.
Určitě není špatné mít cíle, žádné nemít je opačný extrém. Ale stavět na nich celý svůj pocit štěstí je cesta do jedličkárny, jak by řekla moje maminka. Protože život je nevyzpytatelný a plný změn, a pokud své štěstí připoutáme k jedné konkrétní vizi budoucnosti, nastavujeme se na možné selhání a následným pocitům zmaru.
Když se naučíme žít bez představ
Čím jsem starší, tím víc vidím, že nejspokojenější lidi kolem mě jsou často ti, kteří se naučili být v pohodě s tím, co mají teď. Neznamená to, že rezignovali na ambice nebo že se přestali snažit. Znamená to, že svůj život neodkládají na neurčito v naději, že jednou přijde ten správný moment. Žijí ho teď, plný nedokonalostí a kompromisů.
Možná právě v tom tkví ta svoboda, po které všichni toužíme. V uvědomění, že nemusíme čekat na dokonalé podmínky, abychom byli spokojení. Že můžeme být spokojení i uprostřed chaosu, i když jsme daleko od toho, kde jsme si mysleli, že bychom měli být. Protože pokud své štěstí podmíníme splněním seznamu požadavků, nikdy ho možná nedosáhneme. Vždycky bude něco dalšího, něco většího, něco lepšího.
Přestat se hnát a začít být
Nemám žádnou velkou životní moudrost ani univerzální odpověď. Nemůžu říct, jak přesně by každý měl žít svůj život, aby byl šťastný. Ale můžu říct, že kdykoliv jsem se přestala tolik snažit o to být šťastná a začala jsem prostě žít, bylo to paradoxně lepší. Když jsem si dovolila být nedokonalá, dělat chyby, nemít všechno pod kontrolou, našla jsem v tom víc klidu, než v jakémkoliv plánu na dokonalý život.
