Článek
Stav beztíže je už pátý soubor povídek Woodyho Allena, který vydává nakladatelství Argo. Před dvěma lety v tomto nakladatelství vyšly i jeho hořkovtipné paměti Mimochodem. Obojí přeložil jeho dvorní překladatel a životopisec Michael Žantovský.
Allenův humor je ale vždy vedle intelektuálního pomrkávání na čtenáře a absurdity světa a života okořeněn jistou dávkou melancholie – ostatně Allen sám sebe označuje za anhedonika, tedy člověka neschopného se radovat. Nejdelší a závěrečná povídka nové knihy, Dospívání na Manhattanu, tohle všechno v sobě má, včetně hrdinovy lásky k Manhattanu, jak ji známe od Allena samotného. A nechybí tu nespokojená manželka ani dívka, do níž se hrdina zamiluje, protože s ní může sdílet stejná filozofická i jiná témata.
Této povídce předchází osmnáct kratších kusů. V jedné najdeme neúspěšné herce zastupované agenty ze společnosti Parazit a spol. V jiných zase hrabivost a machinace obchodníků s realitami nebo koně, který maluje obrazy a stane se vyhledávaným umělcem. Další povídka uvádí hru Monopoly do reálného života, kde ji se smrtelnou vážností hrají bývalí partneři ze společnosti Lehman Brothers. V londýnském klubu cestovatelů se diskutuje o kladech a záporech různých polštářů, jinde se Allen trefuje do hejna vzpurných slepic a stranou nenechá ani hollywoodskou továrnu na sny s jejími pozlátky. Na své si samozřejmě přijdou i ti, kteří mají rádi různé popkulturní a intelektuální odkazy od Skrjabina přes Strindberga až k Turgeněvovi, ale třeba i k Miley Cyrus.
V předmluvě ke Stavu beztíže píše Daphne Merkinová: „Být legrační není žádná legrace. Jak ví každý, kdo poslouchal na nějakém večírku něčí chabé žerty a musel se jim nuceně, leč zdvořile smát, touha být legrační je široce rozšířená, ale málokdo je jí obdařen. Být legrační v písemné podobě, v níž nelze spoléhat na gesta a mimiku, které by vám pomohly žert načasovat anebo zdůraznit, je možná ještě obtížnější.“ Kdo si přečte povídky Woodyho Allena, pochopí, že on s legrací ani v písemné podobě rozhodně problém nemá.
Milan Valden