Článek
Mateřství je dar, ale…
Není to o tom, že bych litovala, že jsem matkou. Jsem šťastná, že jí jsem, a tím spíš, že k našim dětem vedla relativně dlouhá cesta, na které nechyběly slzy po několika neprosperujících těhotenstvích, ztráta naděje a pomalé smíření s tím, že to tak má asi být - ženám, které si prošly letitými neúspěšnými pokusy o těhotenství, nemusím vysvětlovat, že s něčím takovým se smiřuje doopravdy těžko.
Štěstí se na nás ale přeci jen usmálo a v době mých třicátin se nám narodila vysněná holčička. Byla jsem doopravdy šťastná, že ji máme a o tři roky později jsme se radovali znovu, když se nám narodil chlapeček. Dnes už to nejsou žádná mimina - Ema má deset let a Adamovi je sedm. Mně je čtyřicet a řeknu vám, že být matkou není vždy procházka růžovým sadem a ne vždy to vypadá jako to nejkrásnější období života.
Každodenní rutina pohltila všechno ostatní
Narození dětí pro mě navždy bude to nejlepší, co mě potkalo, ale občas to byl/je fakt fičák – náročné noční vstávání, přebalování, vypravování do školy, pomoc s domácími úkoly, krocení sourozeneckých sporů, zkoušky trpělivosti, když děti odmlouvají, a také nikdy nekončící práce v domácnosti. Jsem tu pro ně ráda, ale sebe samotnou jsem dala až na poslední místo. Po několika letech mě to dohnalo.
Nežiju, jen sloužím
Jo, přesně takhle se cítím. Jako kdyby moje hodnota záležela jen na tom, kolik prádla vyperu, kolik jídel uvařím, kolik dětských písniček si zapamatuju. Dny mi splývají. Dřív jsem měla plány a nějaké cíle, dnes mám jen seznam úkolů, které stejně nestíhám a k tomu pořád dokola poslouchám: „Mami, pojď,“ „Mami, dej,“ nebo „Mami, ona mě zlobí.“ Sebevědomí kleslo pod bod mrazu.
A přišly i temnější chvilky
Začalo mi být jasné, že moje negativní emoce, které jsem dřív zvládala potlačit, přetékají ven a vnášejí napětí mezi ostatní členy domácnosti. Únava se změnila v podrážděnost, podrážděnost v smutek. A smutek občas sklouzl k úzkostem a temným myšlenkám, které mě děsily. Takhle už to dál nejde, říkala jsem si.
Co s tím?
Půjdu k psychologovi, nebo to zvládnu sama? Jelikož se chození po doktorech snažím vyhýbat, rozhodla jsem se pro druhou variantu s tím, že pokud by to nestačilo, vyhledám odbornou pomoc.
Co mi pomáhá?
Domácnost počká, ale já jsem se rozhodla, že už čekat nebudu. Začala jsem se víc soustředit na sebe. Občas je to výzva, ale každý den se snažím najít čas, ve kterém vyrazím na procházku, zaběhám si nebo zatelefonuji kamarádce. Pro uvolnění mysli mi pomáhají dechová cvičení, a asi nejdůležitější je pro mě sdílení pocitů se svými blízkými. Když jsem je v sobě roky dusila, psychice to jen uškodilo.
Přidala jsem i nějaké bylinky a doplňky stravy jako je meduňka nebo hořčík. Každý si musí najít to, co funguje jemu, ale podle mě je důležité nezůstat sama se svými myšlenkami a neuzavírat se do sebe.
A možná to celé začalo už dávno
Když se nad tím zamýšlím, uvědomuji si, že to moje věčné a přehnané upřednostňování ostatních na úkor sebe nezačalo až mateřstvím - to mě jen dohnalo. Pravdou je, že jsem v tom žila od dětství. Vždycky jsem chtěla, aby byli spokojení hlavně ostatní. Byla jsem ta hodná, tichá a chápavá, protože jsem cítila, že přesně tohle se ode mě očekává.
Možná teď je ten pravý čas najít tu malou holku, která se dokázala přizpůsobit, i když to bolelo. Která nikdy nebyla dost dobrá pro svou mámu. Říct jí, že už se nemusí dávat až na poslední místo a že kromě toho, že teď, v dospělosti už je mámou, určitě zvládne být také sama sebou. Potom do jejího života zase vstoupí paprsky radosti.
