Přestala jsem cítit radost. Dlouho jsem si myslela, že to přejde

Následující psaní je okénkem do mé duše a hned na začátek chci říct jedno: nestojím o lítost, pomoc, a už vůbec ne o soudy. Ty milé bych si možná přečetla ráda, ale i tak jsem se rozhodla u svých článků ponechat zavřené diskuze. Sama mám své způsoby, jak zvládat chmury. Postupně vám je odhalím, ale právě psaní, ke kterému jsem se po dlouhé době odhodlala, je jedním z nich.

Chci být konečně upřímná – sama k sobě i k vám. Celé roky jsem se nesvěřila ani svým nejbližším, jenže dusit to v sobě bylo asi to nejhorší, co jsem mohla udělat.

Řekla bych, že se to začalo dít pomalu, krůček po krůčku. A nejspíš právě tehdy, kdy se mi narodily děti. Vím, že to zní hrozně. S dětmi na jedné straně přichází naplnění, láska a nový smysl života, kterým děti rozhodně jsou. Na druhé straně často upozadění sama sebe. Život ženy, která se stane matkou, se najednou obrátí naruby a zatímco před mateřstvím jste byly zvyklé mít čas samy na sebe, teď primárně fungujete pro druhé. Přesto, že mám vše, z čeho bych se měla radovat, ve skutečnosti jsem moc radosti neprožívala.

Vstát, připravit snídani, děti, školka, škola, práce, nákup, úkoly, večer, spát a ráno zase nanovo. Kolotoč, který zná každá máma. Začala jsem mít pocit, že se v něm točím jako robot bez emocí. Robot, který splní všechny povinnosti, ale tím to končí. Říkáte si, že jsem neschopná nebo nevděčná? Vždyť jiní to zvládají líp s větším počtem dětí a většími starostmi. Navíc se pořád usmívají. Tak na co si můžu stěžovat?

Jenže každý máme jinou výdrž, jiný práh citlivosti, jinou psychiku. Někdo se v tom kolotoči cítí jako ryba ve vodě, jiný v něm plave s jazykem na vestě. No a někdo se prostě ocitne na pokraji emočních sil.

Do mých dnů se začala tiše vkrádat únava. Jiná, než jakou jsem znala dřív. Únava, která se nedala dospat ani v době, kdy dávno skončilo noční vstávání k dětem a byl mi dopřán klidně i osmihodinový spánek. S únavou přišla ruku v ruce i neschopnost prožitku radosti, ale zpočátku jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Vysvětlovala jsem si to větším množstvím práce, brzkým vstáváním a obecně náročnějším obdobím. A to je přece normální, že jsem unavená.

Jenže místo toho, aby špatné pocity odešly, naopak zesílily. Staly se součástí každého dne a já jsem si na ně jednoduše zvykla. Když to trvalo roky, začalo mi docházet, že je něco špatně. Že takhle nechci žít napořád. S únavou a ztrátou radosti přišla prázdnota, nejistota, pochybnosti o sobě samé a pocit, že jako člověk selhávám.

Nečekám, že mě všichni pochopí, protože každý máme jinak nastavené hranice, jinou výdrž, jiný vnitřní svět. Jen se snažím znovu najít sama sebe. O tom, co mi v tom pomáhá a co naopak vůbec, vám napíšu ve svých dalších článcích, na které se chystám. Budou to články o dětství, hledání radosti, o životě s veškerými radostmi i starostmi.

Pokud tyhle řádky čte někdo, kdo se cítí podobně jako já – a nemusí to být nutně pouze ženy, vězte, že v tom nejste sami. Neznám zaručené rady ani řešení, ale vím, že tím nejdůležitějším krokem je přestat si nalhávat, že je všechno v pořádku. Přiznat si, že máte problém, není slabost. Je to odvaha.