Článek
Najednou nemusím nic. Vypnula jsem se.
Ležela jsem na JIPce připoutaná hadičkami a dva dny ze mě odcházela krev. Chodilo ke mně spousta lidí, pořád se mnou něco dělali a já ani nevěděla co. A najednou mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem jen v klidu ležet, spát a aby to tolik nebolelo. Byla jsem jim vděčná. Doktorům, sestřičkám i sanitářce. Nemusela jsem nic. Jen ležet a spát.
Když už mi konečně mohli dát jídlo, cokoliv by pro mě byla delikatesa. Jako z Michelinské restaurace. Stejně jako kdysi po porodech – to bych snědla snad i hřebíky.
Ono to „ta sní všechno“ tak nějak vždycky patřilo k mé podstatě. Nebo jsem si to alespoň myslela. Dostávala jsem za to jako malá pochvalu. V duchu hesla „Doma jez, co máš, jinde, co ti dají“ jsem vždycky způsobně odevzdávala dokonale čistý talíř. U nás doma se tedy říkalo „vyblízaný“. Hlavně nikoho neotravovat svými chutěmi, hlavně vyhovět, poděkovat a fungovat.
A teď se mnou moje tělo zúčtovalo. Dostala jsem červenou kartu.
Za ty svoje horký pressa do prázdného žaludku. Za plné talíře zhltnuté během mikropauzy v práci. Za večeře na stojáka v kuchyni v jedenáct v noci, pak rychle do postele, aby člověk ve čtyři ráno vstal a najel na další dvanáctku…
Všechno spadlo. Ende šlus.
Už pátý týden moji hlavu zaměstnává hlavně to, co a kdy sním a jestli jsem byla na záchodě. Všechny ty věci, kvůli kterým jsem na sebe kašlala, najednou ztratily smysl. Honila jsem se jako cvok. Vydělávala, starala se, zařizovala, akce, furt něco. Dlouho jsem z toho vlaku nechtěla vystoupit. Pak už jsem tak nějak i chtěla, ale vůbec jsem nevěděla jak.
A teď se to udělalo samo.
Můj chrám, mé tělo, se zastavilo, abych mohla začít poslouchat. Jeho. Tu svatyni, která jela na sto padesát procent, aby vyrovnala moje chybné nastavení a moji duši, která chtěla křičet, ale mozek ji vždycky udusal logickými argumenty.
Tělo si teď libuje. Dostává to, co potřebuje ke svému hojení: výživu, odpočinek a klid. To se ale můj mozek, který se evidentně nudí, jen tak nechce vzdát. Generuje katastrofické scénáře, výpočty, propočty, hledá důvody a možný vývoj…
Ale pak přijde duše a řekne: „Já vím, že je to divný a vypadám jako blázen, ale mně je přesně takhle dobře. Teď a tady.“
