Článek
Když dlouho žijete s pocitem, že si své místo na tomhle světě musíte zasloužit, stává se váš život štvanicí. Kolikrát navíc celou tu dobu jen tápete, protože si ani neuvědomujete, že přesně podle tohoto programu fungujete.
Jste jako žonglér, kterému někdo přihodil čtyři míčky navíc. A ať se snaží, jak chce, nemá šanci udržet je všechny ve vzduchu. Některé prostě spadnou.
Protože však žonglér chce odvést co nejlepší výkon – tak, aby se diváci pobavili a zatleskali –, každý upadlý míček ho uvrhá do hluboké frustrace. A do strachu, že na něj diváci plivnou, nebo že v půli představení odejdou.
Tento strach zná každý, kdo nese svou kůži na trh. Když člověk žije v přesvědčení, že si musí všechno zasloužit, nese ji tam sice nerad, ale vlastně dobrovolně. Přece jen věří, že by mu ty zásluhy mohly přinést nějaké benefity. Jenže takhle to na světě nefunguje.
Jednoho dne někdo přihodil další tři míčky.
Žonglérovi najednou popadaly úplně všechny. V té chvíli už nečekal obdiv ani aplaus. Došlo mu, že si měl včas zkontrolovat, kdo a kolik míčků mu vlastně podává. Ale na to zkrátka nebyl čas. Žonglér byl na vrcholu svého umění, šťastný, pracoval a žil.
Jenže čím víc míčků přibývalo, tím byl frustrovanější. Všechno ho začalo postupně opouštět – síly, lidé, peníze a nakonec i jídlo. Zůstal úplně sám.
Cítil, že umírá. Hladový a opuštěný.
V té samotě začal přemýšlet, komu a čemu vlastně sloužil. A kdo tu byl vždycky pro něho. Všechny cesty ho nakonec dovedly k jediné osobě – k němu samému.
Už věděl, že nemusí být užitečný pro ostatní, aby měl právo na život. Dokázal přijmout sám sebe i ve chvíli, kdy jeho ruce odpočívaly. Pochopil, že opravdový život začíná tam, kde končí strach z vlastní nedostatečnosti. Že život se rodí z lásky k sobě samému a k celému světu.
