Článek
Školka v zahradě poskytuje dětem respektující péči už dvanáct let a je jednou z mateřinek, s nimiž na Kutnohorsku spolupracuje Nadační fond Eduzměna. Co přesně školka svým svěřencům a jejich rodičům nabízí, jsme se ptali její ředitelky Lucie Sádlové.
Lucie, mohla byste vaši Školku v zahradě nějak přiblížit? Jakých principů se držíte?
Čerpáme z principů waldorfské pedagogiky, zejména v pojetí dánské pedagožky Helle Heckmann. To, co průvodce ve školce dělá a říká, by měl také sám žít. Předškolní děti se nejvíce učí napodobováním dospělých, láskyplná a smysluplná práce dospělého je tak pro ně tím nejlepším příkladem. Udržujeme rytmus celého roku i dne, podporujeme svobodnou hru v přírodě a bez přebytečných hraček, učení skrze smysly a zážitky, práci s přírodními materiály, a hlavně volný pohyb. Hodně nás zajímá i environmentální výchova a permakulturní pedagogika. Považuji za klíčové, aby si děti uvědomily, že jsou součástí přírody. Že bychom měli mít rádi sami sebe, pečovat o druhé, o rodinu, o komunitu, o Zemi. Snažíme se děti vést k tomu, že když máme dostatek, je důležité se o nadbytek umět podělit s ostatními.
Ve školce se hodně dbá na zapojení rodičů.
Svým vlastním tempem
Předpokládám, že důraz na svobodnou hru a volný pohyb vyžaduje od dětí docela velkou míru samostatnosti. Jak je k ní vedete?
Dopřáváme jim co nejvíc času, aby mohly co nejvíc věcí dělat ony samy. Často je to o naší trpělivosti a třeba i na úkor toho, že musí ostatní čekat. Chceme odejít do lesa, ale zjistíme, že někdo má mokré kalhoty a je třeba, aby se převlékl. Pokud to jen trochu jde, neřekneme: „Spěcháme, ať už jsme v lese, já tě obléknu.“ I když ostatní v tu chvíli čekají, učí se, že jsme skupina, fungujeme společně a teď musíme počkat. Příště se může čekat na mě.
Když něco vyrábíme, snažíme se, aby pracovaly samostatně. Aby od jednoduchých věcí samy postupovaly ke složitějším. Hezky je to vidět na lezení na stromy. My víme, že by malé děti taky chtěly na strom. Ale dokud si tam samy nevylezou, rozhodně je na něj nevysazujeme.
Protože by spadly?
Bezpečí dětí je i u nás samozřejmě prioritou a dítě, které na strom vysadíte, se s největší pravděpodobností nedokáže bezpečně dostat dolů. Ve chvíli, kdy tam dítě umí vylézt samo, už také ví, na co si má dát pozor, má potřebnou sílu, koordinaci i odvahu. Učí se tak překonávat překážky a buduje si sebedůvěru. Zažije pocit úspěchu, který by nepocítilo, kdyby mu dospělý cestu usnadnil. Stejně pracujeme i v dalších činnostech – děti pomáhají rozdělávat oheň, chodí k potoku pro vodu, pracují s nožíkem. Každý takový úkol je pro ně příležitostí učit se a posouvat své hranice svým vlastním tempem.
Děti tedy necháváte pracovat s nožem? Není to nebezpečné?
Malé děti to nejdříve zkoušejí tupým, pak krájíme společně ostrým a pak už jenom dohlížíme, jestli ho používají správně a bezpečně, ale necháváme je pracovat samostatně, bez naší pomoci. Je to kolikrát za cenu toho, že se opravdu trochu říznou.
Od kolika let dětem dovolíte i ostrý nůž?
To je velmi individuální, ale pokud dítě dovede nožík držet a má tu touhu si to zkusit, zvládnou to i tříleté. Nejčastěji si ořezávají klacíky, ono je totiž velké kouzlo už jen to zbavit klacík kůry. Vše má ale svá pravidla, když chce někdo ořezávat, musí to oznámit průvodci a vyčlení se prostor, kde je to dovoleno.
Děti mají zázemí v jurtě, venku ale tráví většinu dne, a to za každého počasí.
Učíme děti, že svět je dobrý
Je vaše školka pro každé dítě?
Naše školka je otevřená všem dětem. Trávíme většinu času venku, což může být pro některé děti náročnější – například pokud preferují klidové činnosti před pohybovými a hůře snášejí chlad. To se ale dá dobře vyřešit vhodným oblečením.
A jakou roli mají u vás rodiče?
Výchova v rodině je podle nás pro rozvoj dítěte základ a my jsme takovou prodlouženou rukou rodičů. Chceme jim pomáhat, ale rozhodně jim do výchovy nemluvíme. Hodně o dětech a jejich rozvoji s rodiči komunikujeme, máme pravidelné individuální konzultace a hodně si spolu povídáme i v běžném dni. Rodiče mají vstup do školky otevřený, nepředáváme si děti mezi dveřmi. Zveme je i ke slavnostem, pomáhají i na brigádách. Děti to milují, když s nimi rodiče ve školce tráví čas.
Co je podle vás to nejdůležitější, co by si děti měly ze školky odnést?
Naše vzdělávací koncepce se jmenuje „Svět je dobrý“ a já bych si moc přála, aby si od nás děti odnesly především důvěru v to, že svět je bezpečné místo, kde má smysl žít. Tento přístup neznamená ignorovat realitu světa nebo dítě „chránit“ před těžkostmi. Jde o to, aby v něm vyrostl základní pocit důvěry a síly, ze kterého bude později čerpat i v náročnějších obdobích života. Pocit bezpečí pomáhá udržet třeba předvídatelnost dne, jeho pravidelný rytmus. Děti – a vlastně i my dospělí – potřebují rytmus a rituály, které nám pomáhají vnímat, že svět má svůj přirozený řád, třeba že každé ráno vyjde slunce a večer zapadne.
Když rytmus držíme, nemusíme pak na děti volat nebo je jednotlivě obcházet a říkat jim, že už jdeme ven. Zahrajeme na flétnu písničku a ony už vědí, že to znamená, že si mají jít pro batoh, a odcházíme. Když zazvoníme na zvoneček, vědí, že už mají běžet ze zahrady, protože bude svačinka. Každý den se do kruhu svoláváme stejnou písničkou. Děti už ty rituály kolikrát dělají i samy.
Mluvila jste o tom, jak se snažíte obohatit děti. Co dává práce s nimi vám?
Dávají mi obrovsky moc. Miluji jejich bezprostřednost, to, jak jsou upřímné a jak se s nimi dá komunikovat naprosto otevřeně a spontánně. Každý máme v sobě vnitřní dítě, v dospělém životě ho člověk mnohdy potlačí, ale děti mi umožňují to své vnitřní dítě zase projevit. Koukat se s nimi na svět jinak než očima dospělého. Zablbnout si s nimi, aniž bych měla pocit: ó jé, teď mě někdo viděl. Můžu si vylézt na strom, cestou do lesa si zpívat a je to v pořádku. Stavět s nimi domečky pro skřítky, objevovat magičnost světa. Můžu si s nimi dovolit věřit na skřítky a víly, když otevíráme studánku, na to, že nás na Hromnice posvěcená svíčka ochrání, když bude třeba. Já jsem jinak spíše rozumově založený člověk, s dětmi si ale dovolím popustit uzdu fantazii a užívat si přítomnost. A co si opravdu užívám a bez čeho by to nefungovalo, je příroda. Nedovedu si představit, že bych s dětmi trávila většinu dne v uzavřené budově, ať by byla sebekrásnější.
Autorka textu: Lucie Römer
