Článek
Jakých bylo vašich jedenáct let v čele mateřské školy svatého Jakuba v Kutné Hoře?
Když se zpětně ohlédnu, když jsem z Prahy přišla, vůbec nikoho jsem zde neznala. Jsem speciální pedagog a pracovala jsem osm let v přípravné třídě. S mateřskou školou jsem moc zkušeností neměla, jen s předškoláky.
Kromě jedné paní učitelky mi v týmu nezbyl nikdo, takže jsem začínala víceméně úplně načisto. Školka tehdy byla poměrně nová a stavěla na pedagogice Franze Ketta, lesní pedagogice a Montessori pedagogice.
Byla jsem přesvědčená, že dělat poctivě tohle všechno v jednotřídní školce nejde. Dohodli jsme se, že vybereme jeden směr, který budeme dělat naplno. Volba padla na pedagogiku Franze Ketta, s tím, že z těch dalších dvou vybereme jen nějaké prvky.
Na čem pedagogika Franze Ketta stojí?
Tato pedagogika je zaměřena na budování vztahů a na posilování komunitní role mateřské školy. Život ve školce se zpomaluje a zaměřujeme se na obyčejné věci, které jsou v životě hrozně moc důležité. Záleží nám na společně prožitém času, nehoníme se za výkonem.
Díky mojí mamince jsem se dostala přímo ke zdroji této pedagogiky. Maminka znala osobně Cyrila Havla, který k nám tuto pedagogiku přinesl spolu s Evou Muroňovou na začátku devadesátých let z Německa. Když jsem ve školce začínala, bylo v Česku jen šest mateřských škol, které pracovaly s touto koncepcí.
Říkáte, že jádrem toho přístupu je zpomalit čas. Jak se to dá udělat?
Tak, že omezíte počet aktivit, ale kladete důraz na jejich prožitek. Hodně si vyprávíme příběhy, děti si různé věci samy zkouší.
Například často pracujeme s obručí, kterou si děti předávají a každý ji na chvíli podrží před svojí tváří. Obruč držíme poměrně dlouhou dobu. Ostatní dostanou čas si dítě pořádně prohlédnout, zamyslet se. Pak říkají, co vidí. Aha, on má modré oči! To a to na něm mohu ocenit. To je jeden ze způsobů zpomalování. Všímáme si také při každodenních aktivitách obyčejných věcí, jako je například jablko, ořechy, dáváme dětem prostor si je pořádně prohlédnout, najít na nich něco výjimečného, co můžeme obdivovat. Také je pro nás důležité oslavit narozeniny každého dítěte.
A jak?
Máme společný rituál. Sedneme si do kruhu, zazpíváme si společnou písničku a dítě, které má narozeniny, je uprostřed. Máme ozdobené křesílko jakoby trůn. Dítě má korunu, protože je to jeho den. Vyprávíme příběh, jak se jeho rodiče potkali. Děti nám s příběhem pomáhají, doplní jméno maminky, tatínka. Pokračujeme ve vyprávění, jak se vztah vyvíjel dál. Díky tomu, že rodiny dobře známe, můžeme vyprávět i o starších sourozencích a podobně. Pak dítě přikryjeme šátkem – pokud tedy samozřejmě souhlasí. Vyprávíme, že je v bříšku maminky, že vidí jen světlo a tmu, cítí, když ho maminka hladí. Potom „rodíme“ – máme panenku miminko, za rok rodíme osmadvacetkrát (smích). A najednou chlapeček nebo holčička uvidí světlo světa. Vyprávíme dál, vyjmenujeme třeba měsíce, co následují po jeho narození, co v každém měsíci dítě umělo, kdy mu vyrostly první zoubky. Pak dáme první svíčku na dort a pokračujeme, kdy začalo chodit a tak dál. Dojdeme postupně do současnosti a děti říkají, co už jejich kamarád všechno umí, a obdarovávají ho, skládají mu nějaký obraz. Dítě si řekne, co by si přálo k narozeninám. Třeba řekne hrad a my mu hrad složíme z materiálu – z látek, z přírodnin. Rodiče většinou přinesou nějaké dobroty, tak se o ně podělíme, zazpíváme mu a popřejeme. Pro oslavence je to velký den, narozeninovou fotografii potom zakládáme do jeho portfolia a povídáme si s ním, jak se mu narozeninový den vydařil.
O všem je potřeba mluvit.
Jak se školka po volbě Kettovy pedagogiky vyvíjela dál?
Vzdělávali jsme se. Díky Kett pedagogice jsme se dostali na stáže do školek do jižního Tyrolska. Byli jsme zde třikrát a navštívili jsme tři různé školky. Strávila jsem tam celkem krásných pět týdnů, které pro mě byly hodně důležité, viděla jsem naživo něco, co opravdu funguje. V těch vesničkách v horách bylo strašně moc cítit to zpomalení a důraz na to dítě, že se za ničím nehoní. Řekli jsme si, že tohle je ono, že tohle chceme v naší školce, a udal se směr. Usadil se díky bohu i pedagogický tým, nastavili jsme si fungování, které nám vyhovovalo.
Ve městě se pak začala šířit dobrá pověst vaší školky.
Asi ano, protože byl setrvale velký převis zájemců. Hledali jsme cestu, jak školku rozšířit. Zvažovalo se stavět novou budovu v klášterní zahradě, nakonec se ale upravily v roce 2020 prostory přímo v domě. Vypsali jsme poměrně úspěšnou sbírku „Babi, kup mi židličku“, kdy se vybralo na vybavení a rekonstrukci prostor přes šest set tisíc. Čtvrtým rokem teď fungujeme jako dvoutřídní.
Dalším velkým krokem byla asi revitalizace vaší zahrady.
Ano, považuju skoro za zázrak, že nás nadace Proměna vybrala. Zahrada se rozšířila, obohatila mnoha novými prvky v duchu putování svatého Jakuba a prostor dostal novou dynamiku. Až zpětně mohu říci, že to byl jen začátek cesty. Chtěli jsme, aby měla zahrada jasnou koncepci, kterou dostala. My jsme zjistili díky společným setkáváním s rodiči, že v nich máme silné spojence a zároveň, že bez nich proměnu zahrady neuskutečníme. Také jsme se ptali dětí, jakou zahradu by chtěly mít, ptali jsme se rodičů, diskutovali jsme mezi sebou, co je pro nás důležité, kde vidíme příležitosti. Začali jsme se dívat na zahradu jako na místo, kde chceme trávit co nejvíce času. Naučili jsme se spoustu nových věcí, například jak je důležitá participace, jak se dělá fundraising. Jsem ráda, že se zahrada stala místem setkávání pro děti, rodiče i pedagogy nejen z naší mateřské školy.
Zahrada školky prošla velkou proměnou.
Zůstaly tu za vámi krásné věci. Co těch jedenáct let dalo vám?
Hromadu přátel. Potkala jsem v Kutné Hoře mnoho úžasných lidí, mám spoustu hezkých vzpomínek. A i profesně je toho moc. Být ředitelkou vás nutí se spoustu nových věcí učit, setkávám se s mnoha zajímavými lidmi. Díky úzké spolupráci s pedagogikou Franze Ketta jsem měla pocit, že je potřeba ji šířit dál. Začala jsem lektorovat ve školkách. A díky Eduzměně se mi otevřely dveře k dalšímu profesnímu vzdělávání.
Co vám z aktivit s Eduzměnou/CPV přišlo nejpřínosnější?
Asi program Pedagogický lídr. Bylo moc prima se setkávat se spoustou nadšených kolegů napříč celým spektrem kutnohorských škol. Bylo to velmi obohacující, jednak po stránkách profesních znalostí a dovedností, ale také jsme společně sdíleli naše starosti i radosti, které každodenně zažíváme. A i díky tomu jsem si troufla se přihlásit, když Národní pedagogický institut přijímal pedagogy do metodických kabinetů. Nyní působím v kabinetu pro předškolní vzdělávání pro Prahu. Připomínkujeme revizi RVP. A teď přišla od NPI i nabídka průvodcování ve školkách. Ve školce jsem zažila, jak spolupráce s regionálním průvodcem Eduzměny Vítkem Jezberou může fungovat. V NPI je ta role trošku jiná, ale rozhodla jsem se to vyzkoušet.
Zároveň jste té práci asi i hodně obětovala, vím, že jste sem jezdila celých těch jedenáct let z Prahy.
Manžel tady má rodiče, takže jsem část týdne trávila u nich a část týdne byla v Praze. Najela jsem si nějaký režim, takže se to dalo, nejvíc stresující bylo to samotné cestování, že se nemohu spolehnout na vlaky a také vzdálenost. Když mi kolegyně ráno v půl osmé zavolala, že nepřijde do práce, věděla jsem, že ve školce budu nejdříve za dvě hodiny, že rychleji to prostě nepůjde.
Co by vám pomohlo, abyste mohla práci ředitelky dělat lépe, radostněji?
To, co Eduzměna začala šířit, tedy povědomí, že ředitelé toho mají opravdu moc. V Česku máme mnoho malých školek a všechny, i když mají třeba jen patnáct dětí, musejí plnit stejné povinnosti jako ty, kdo mají dětí hodně. Musejí mít ekonomku, školníka, zajistit obědy. Ředitelky jsou v tom mnohdy osamocené a nepřijde mi to ani ekonomické. Myslím si, že kdyby tu byl nějaký mezičlánek, něco jako bývaly školské úřady, pomohlo by to. Kdyby byl dobrý ekonom, který by fungoval pro více škol, to samé právník, takové ty profese, co člověk pořád shání, mzdové účetní, personalisty.
Ředitelka Barbora Křivohlavá.
Viděla jste něco takového v Tyrolsku?
Ano, měli tam vedení mateřských škol, které pod sebou mělo třicet dva různě velkých školek. Zahrnovalo různé ekonomické či právní odbory a nabízelo také asi pět učitelek, kterým říkali skokanky. Neměly svoji stálou školku, chodily vypomáhat tam, kde bylo zrovna potřeba. Pedagogové ze školek společně připravovali různé projekty, sdíleli si metody dobré praxe a podobně.
Možná, že NPI tuhle roli převezme. Nebo tu budou fungovat Centra podpory vzdělávání. Něco, co ředitelům část agendy ubere, abychom se mohli zaměřovat jen na svůj pedagogický tým a být ředitel, lídr školy, být tam pro pedagogy, rodiče a děti.
Vaše školka je velmi populární i mezi dětmi, které nepochází z křesťanských rodin. Jak se vám daří tyto dva prvky skloubit?
Přijde mi to naprosto úžasné. Když vznikala druhá třída školky a přijímali jsme třicet dětí, dostali se všichni, kteří se hlásili. Tedy děti z věřících i nevěřících rodin. Co se týče víry a ekumeny, tedy šíření dobré zvěsti o církvi, dostávají se naše hodnoty nebo praxe i do rodin, které nejsou věřící. To dobro se šíří. Rodiče přicházejí na bohoslužbu, kterou jako školka pořádáme. Někdy děti chtějí, aby se s nimi rodiče před jídlem modlili, protože ve školce se modlíme před každým jídlem, před svačinkou, před obědem.
Na které škole teď budete působit?
V Mateřské škole Kamínek v Praze, je to nově vznikající školka, v nově postaveném developerském objektu.
Proč jste se rozhodla tu nabídku přijmout?
Když spočítáte hodiny ve vlaku, je jich za jedenáct let mnoho. Stála jsem před rozhodnutím, jestli se přestěhuji do Kutné Hory. Ale manžel má práci v Praze a dojížděl by zase on. Samozřejmě to pro mě není lehké, ale uzrál čas. Vedení školky nyní převzala školní asistentka Iveta Neubergová. Ráda se sem budu vždycky vracet a přeji, ať se nadšení pro změnu šíří i mimo region.
Autorka textu: Lucie Römer
