Článek
Proč Hanuš připomíná Baptistovi Cogitoremu kometu? A jak se z drobných světýlek předávaných mezi čtenáři stává velký oheň?
Kdybyste měl Hanuše Hachenburga představit jednou vlastností, veršem nebo příhodou, co byste vybral?
Byl to osamělý kluk, který přitom prakticky celý život prožil v kolektivu. Nejdřív v sirotčinci a potom v deportaci, vždy mezi dalšími dětmi a chlapci. Možná právě kvůli své samotářské povaze a tomuto způsobu života hledal sám v sobě něco, co by mu pomohlo uniknout každodenní realitě nebo ji nějak proměnit. A našel to v tvorbě. Kdybych to měl shrnout: byl to ještě kluk, ale už velký básník.
Jak jste jeho příběh objevil?
Hanuše vlastně objevila moje manželka Claire. Připravovala doktorskou práci o divadle v koncentračních táborech. Zajímaly ji hry, které tam lidé tajně psali, hráli nebo předčítali. Při výzkumu v archivu Památníku Terezín našla mezi materiály časopisu Vedem, o kterém tehdy nic nevěděla, jedenáct stránek připomínajících divadelní hru. Jejího autora neznala, a tak jsme o něm společně začali hledat informace. To bylo v roce 2011. O čtyři roky později jsme vydali Hanušovu hru a dvacet jeho básní. V roce 2016 se začala rodit myšlenka natočit o něm film. Doprovázel jsem totiž Claire a natáčel její rozhovory s přeživšími, zejména z Terezína. Právě ona mě povzbudila, abych z těch záběrů něco vytvořil. Musel jsem ještě dohledat archivní materiály, další dokumenty a pamětníky. Film vyšel v roce 2019, jeho další cestu ale přerušil covid.
A během té pauzy vznikl nápad napsat knihu?
Ano. Během lockdownu jsem si znovu procházel digitalizovaný časopis Vedem, který je dostupný na internetu. Zjistil jsem, že obsahuje další Hanušovy texty, které nám při přípravě vydání z roku 2015 unikly. Znovu jsem se proto obrátil na překladatelku a postupně od ní dostával další překlady. Čím víc jsem toho četl, tím větší chuť jsem měl se Hanušovým příběhem dál zabývat. Chtěl jsem ho lépe poznat a vytvořit si k němu osobnější vztah, než bylo možné prostřednictvím filmu. Film tvoří především svědectví lidí, kteří ho potkali a znali. V knize jsem se pokusil jeho život zrekonstruovat a přiblížit se mu prostřednictvím psaní. V tom je pro mě osobnější. Muselo to ale přijít v tomto pořadí: nejdřív film, potom kniha. Bylo potřeba dát slovo přeživším, dokud tu ještě byli. Teprve pak jsem mohl přemýšlet o jiném způsobu vyprávění.
Baptiste Cogitore: Chlapec kometa
Proč je pro vás důležité, aby Hanušův příběh žil dál?
Je to jeden ze šesti milionů životů, které skončily příliš brzy a ze zcela zavrženíhodných důvodů. Zdaleka nejsem jediný, kdo se Hanušem zabýval. Když ale poznáte takového básníka, cítíte morální povinnost představit ho ostatním a uchovat jeho dílo. Za jeho života jeho texty vycházely jen v časopise Vedem. Myslím, že uchování tohoto dědictví má básnický, morální a možná i duchovní rozměr. Patří nám všem bez ohledu na jazyk nebo kulturu. Nejde jen o Čechy nebo Francouze. My jsme jeho dílo nejdřív představili ve francouzštině. Teď, když kniha vyšla česky, mám pocit, že přivádím Hanuše zpátky domů. A to je velmi intenzivní. Když jsme v pondělí večer přijeli do Prahy, zašli jsme těsně před zavřením do jednoho knihkupectví. Otevřeli jsme dveře a uviděli tam tu knihu. Měl jsem pocit, že se Hanuš vrací do srdce Prahy.
To je opravdu silný zážitek.
V jedné básni se ptá, kým je. Jestli je dítětem ztraceným v ghettu a jestli patří Čechám, nebo světu. A odpovídá, že patří světu. Právě to podle mě přesahuje jednotlivé jazyky i národy.
O jeho životě se dochovaly jen střípky. Jak těžké bylo je poskládat?
Opravdu to bylo jako skládání puzzle, kterému chybějí některé dílky. V knize používám také přirovnání k sestupu do jeskyně. Máte jen malé světlo a snažíte se objevit místa, která nejsou na první pohled vidět. Spousta věcí ale zůstává ve tmě a některé už nikdy nepoznáme. Protože jsem ke knize přistupoval literárně i historicky, musel jsem se smířit s tím, že některé části příběhu zůstanou neúplné. Snažil jsem se všechno co nejlépe doložit zdroji a dokumenty. Jsou ale kapitoly, v nichž vycházím ze zážitků jiných dětí. Nemohu s jistotou říct, že Hanuš prožil přesně tohle. Pokud ale čtu nebo poslouchám svědectví několika stejně starých dětí, které byly ve stejnou dobu na stejném místě, mohu se pokusit přiblížit tomu, co mohl zažít i on. Dělal jsem, co jsem mohl. Na konci knihy ale stejně zůstává otázka, kdo dokáže říct, jakým dítětem doopravdy byl. Máme jeho texty a několik vzpomínek lidí, kteří ho znali. Nemáme jeho autobiografii ani osobní zpověď. Dochovalo se kolem pětatřiceti textů, s divadelní hrou šestatřicet. A nemáme ani jeho fotografii.
Co byste si přál, aby si čtenáři z knihy odnesli?
Konec knihy je těžký. A bylo těžké ho vůbec napsat. Kniha má tři části: první se odehrává v Praze, druhá v Terezíně a třetí v Osvětimi-Březince. Právě o tom posledním období Hanušova života toho víme velmi málo. Navíc jsem měl při psaní pocit, jako bych ho nechával podruhé zemřít. Myslím tedy, že čtenář bude na konci určitě pohnutý. Co přesně bych si přál, aby cítil, ale říct nedokážu. Nemám pro něj žádné jednoznačné poselství. Kniha už nějakou dobu žije vlastním životem. Mám však pocit, že jejím prostřednictvím zapaluji drobná světýlka, která si lidé předávají dál. Bez ohledu na jazyk nebo generaci. U knihy to cítím mnohem silněji než u filmu. Zažíval jsem to už po jejím vydání ve Francii. A teď, když vychází také česky, je ten pocit ještě silnější. Jako by se z těch malých světýlek stával velký oheň. Ostatně i Hanuš v jedné básni píše, že jeho srdce je oheň a on nemá sílu ho hasit. Je to tedy spíš přání než nějaké sdělení. Podobně jako když vidíte padat hvězdu nebo zahlédnete kometu. Přál bych si, aby kniha dál zapalovala srdce dalších lidí, stejně jako Hanušův příběh zapálil to moje.
Tím se dostáváme i k názvu knihy. Proč právě Chlapec kometa?
Původně jsem chtěl knihu pojmenovat podle jedné Hanušovy dosud nevydané básně o řece a jiskře. Francouzskému nakladateli se ale ten název nezdál, protože z něj nebylo jasné, o čem kniha je. Zeptal se mě, jestli nemám jiný nápad. A mě nenapadlo nic jiného než Chlapec kometa. Je v tom obraz meteoru, který proletí nocí, rozzáří ji a přitom sám shoří.
#Barbora Měkotová, tlumočila Jana Chartier
