Článek
Petr Placák nekomentuje cizí zkušenost, ale materiály StB se týkají jeho samotného a jeho přátel. Podle autora má kniha i didaktický účel: je to návod, jak se bránit jakémukoli vnějšímu nátlaku, ať už je jeho původcem stát, nebo cokoli jiného. S Jáchymem Topolem, který s ním rozhovor vedl, mají velmi podobnou zkušenost.
Petře, znám tě od útlého věku jako básníka a hudebníka, hráče na klarinet. V éře rozpadající se totality bylo pořád spoustu zatčených, my jsme se ale snažili žít po svém, mimo politiku. A skoro každý v našem okolí psal, maloval, nebo měl kapelu. Ty jsi mj. vydával literární časopis Prkna Prahy a hrál v kapele Plastic People, pro kterou jsi psal i texty. Co tě vlastně vedlo k založení politické iniciativy České děti, která za bolševika vystoupila s něčím tak šíleným a neslýchaným, jako je obnova Českého království?
Budeš se divit, ale vlastně se divit nebudeš, mohla za to literatura: Huckleberry Finn, Edmond Dantes, Ed Morell, Kara ben Nemsí – Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, Souostroví Gulag, Staré pověsti české nebo Tři kontra gestapo, magnetka z roku 1967 o odbojové skupině Tří králů Balabán, Mašín, Morávek… Šlo o to, ukázat nejen komunistům, že literatura není jen pro legraci a že kapitán u Českých dětí, což byla tvoje hodnost, nebyla pouhá legrácka a že spisovatelé dokážou být i dobří tátové od rodin, třeba.
V právě vydané knize Fízl, svižné více než pětisetstránkové práci na pomezí historie a beletrie, účtuješ s normalizací, popisuješ divokou dobu demonstrací, skrývání se před policií, výslechy i svoje vězení. S největším pohrdáním píšeš o tajných policajtech: „Fízl nemá jméno, otce ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydělil z lidské společnosti…“ Jak jsou na tom fízlové podle tebe dnes, v elektronickém věku? Mají u nás hodně práce? A potřebujeme fízly?
Největším nebezpečím pro lidskou svobodu jsou egoismus, umrněnost a chamtivost, které křiví vztahy mezi lidmi, všechny hodnoty, lidi samotné. To jsou ovšem evrgrýny. Dnes s tendencí převádět všechno do elektronické podoby, mám takový pocit, že tu vzniká společnost dohledu, kde bude člověk od narození do smrti on-line, a pokud nebude, tak nebude – sledování všeho a všech v každém okamžiku, o čemž se fízlům z Bartolomějské nezdálo ani v těch nejrůžovějších snech. Ta kniha je sice o době normalizace, ale je to zároveň didaktická pomůcka, jako ostatně všechny mé knihy, o tom, jak se může zdánlivě bezmocný jedinec ve zdánlivě bezvýchodné situaci bránit nějakému systémovému nátlaku, který se jeví všeobjímající. Fízl by měl fungovat, tedy doufám, i jako příručka pro elektronický věk fízlování. A jestli se ptáš, zda potřebujeme fízly, tak bych řekl jo – tady v téhle papírové podobě o cca 550 stránkách svázané v papundeklových deskách. Jinak proti agentům 007 nic nemám.
A v čem je tohle vydání Fízla jiné než to původní, ověnčené cenou Magnesia Litera?
Především tam je happy end, tedy vítězný polistopadový soud nad hlavními hrdiny knihy, tedy estébáky z Bartolomějské 7, který v době prvního vydání nebyl ještě zdaleka u konce a v knize tedy chyběl. Když pak soud proběhl, bylo mi jasné, že Fízla musím vydat znovu. Trvalo to ale několik let, než jsem se k tomu dostal. Mezitím se mi dostala do ruky řada nových materiálů, které celé to tehdejšího dění doplňují či nově osvětlují, takže kniha je dnes dvakrát tlustší, má nově přílohy, a aby to byla jó magořina, má i čtyři výkladové rejstříky – věcné a jmenné, systémové a antisystémové.
Jak ve Fízlovi správně píšeš, jedině živý Bůh je nejvyšší instancí, „nejhlubším pramenem svobody a důstojnosti každého člověka“. Stejně by mě ale zajímalo, jak se dnes z odstupu díváš na celou tu „normalizační detektivku“, tedy na soud s estébáky, kteří tě kdysi odvlekli do křivoklátských lesů, vyhrožovali ti zabitím, ale pak tě naštěstí jen zmlátili? To, že by šli estébáci natvrdo sedět, jako v tomhle případě, je v českém polistopadovém soudnictví nevídané! Jak jsi toho dosáhl?
Může za to opět literatura, protože na pohádkách a příbězích s dobrým koncem člověk vyrostl. I když z přesvědčení, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, mají různí chytráci, kteří si hrají na dospělé, psinu, je to ve skutečnosti naopak –jsou to egoističtí, do sebe zahledění infantilové, kteří nikdy nedospěli. Tenhle druh lidí opravdu nesnáším.
Dětství jsi zpracoval v nedávno vydané Škole od svatého Norberta, svoje mládí a činnost skupiny České děti v knize Fízl. Mohu se nadít, že v chystaném díle Babylon popisuješ mužný věk? O čem tahle kniha bude a jak jsi daleko?
Román Revue Babylon bude humoristický román, protože taková snůška magorů, cvoků a bláznů, kteří se kolem revue během let vynořili, se jen tak nevidí. Děj se bude odehrávat na pozadí zmatené a rozplizlé doby, ve které se ztrácejí veškeré kontury, přestávají platit veškeré dosavadní hodnoty a autoři se v tom motají jako opilí čmeláci. Bude to něco mezi Donem Quijotem, kterého jsem si nedávno po letech znovu přečetl a užasl jsem, jak je to moderní román, a Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Tato výsostná literatura bude ovšem ponížená do babylonské roviny naší vezdejší blbosti, slabosti, nesmyslu a pinožení. To bude poslední věc, kterou napíšu. Pak hodlám vyrazit na cestu kolem světa. Pěšky a bez peněz, přičemž se nechám pohřbít na místě, kam dojdu.
Jáchym Topol
