Článek
Beatrici Salvioni je dvacet osm let, ale vypadá na méně. Krátké vlasy, kulaté brýle se světlými obroučkami a pes plemene corgi, to je pro ni typické. Rozhovory někdy dává v pyžamu a v jejím hlase zní veselost někoho, kdo prožívá pozitivní a poněkud nečekaný úspěch. To je v dnešní době, kdy se s mládím často pojí úzkost, deprese, nedostatek perspektivy, neobvyklé. Ale není divu, její první román Dareba se prodal do dvaatřiceti zemí včetně Saúdské Arábie a Japonska ještě předtím, než vyšel italsky. V češtině vychází tento týden v překladu Alice Flemrové.
Dareba je příběh přátelství dvou mladých dívek v době fašismu. Dvě rodící se ženy, které se střetávají se světem chlapců. Vzorné děvčátko Francesca, která se snadno podřizuje pravidlům, a nespoutaná divoká Maddalena, která nosí smůlu, prý snad dokonce vyhodila svého malého bratříčka z okna. V pozadí je severoitalská Monza, nikoli jih, který si obvykle spojujeme s podobnými příběhy. Mnozí přirovnávají Beatrici Salvioni k Eleně Ferrante. Beatrici to na jedné straně lichotí, na druhé to vnímá i jako přítěž.
„Ty dvě holky se mnou byly dlouho. Uvědomila jsem si, že i v mých prvních trochu trapných upírských a pirátských příbězích byl vždycky ten vztah dvou dívek, jedné, která se odmítala podřídit, a druhé s nevinným, submisivním pohledem. Maddalena a Francesca ve mně dozrály ještě předtím, než jsem se setkala s Ferrante,“ říká Beatrice Salvioni. Zároveň říká, že sama má v sobě obě polohy. Když byla mladší, byla spíš submisivní Francesca, bála se vybočení z řady, porušení pravidel. Teď je víc Dareba.
Beatrice Salvioni: Dareba
Román se odehrává v severoitalské Monze, ve městě, z nějž Salvioni sama pochází, i když teď žije v Turíně. „Kartografii svého dětství jsem aplikovala na příběh zasazený do minulosti,“ vysvětluje. „Cesty hlavních hrdinek jsou stejné jako ty, které jsem prošla já, stejně jako hry v Lambro a klíčové momenty románu, od Velké ceny až po svátek svatého Gerarda. Také jsem měla přístup k zajímavým dobovým pramenům, online městskému archivu z 20. a 30. let 20. století. Našla jsem tam články, které vyprávěly například o Dni víry 18. prosince 1935, během něhož byly ženy vyzvány, aby darovaly své zlato fašistické straně. Mnohé mohly darovat jen svou víru, protože nic jiného neměly.“
Také na otázku proč se příběh odehrává v době fašismu má Salvioni odpověď: „Chtěla jsem historické období, které by mohlo rezonovat s konfliktem těchto dvou mladých dívek, které chtějí být vyslyšeny ve světě, který je machistický. A když se na příběh díváte z odstupu, vnímáte ho s větší celistvostí a uvědoměním, než kdyby se odehrával v současnosti. Chtěla jsem, aby víc vystoupila omezení, která musí dívka snášet, když dospívá. Jako je dohled nad jejím tělem, chování, stud za přirozené prvky vývoje, potřeba ostatních kádrovat. Dnes, i když se některé aspekty úplně nezměnily, existuje více komunit, více prostoru, můžeme svobodněji přijít na to, jak si vybudovat vlastní identitu, jak se otevřeně odlišit.“
Příběh Dareby česky vyšel nedávno, ale Beatrice Salvioni už (možná) plánuje pokračování. „Vlastně od té doby, co jsem román dokončila, jsem napsala další věci s úplně jinými příběhy a z jiného prostředí, které nakladatelství momentálně nechtějí. Myslí si, že je správné, abych se před změnou žánru upevnil jako autor, a já to chápu. V poslední době jsem ale v Římě mluvila se scenáristy, protože se objevila myšlenka udělat seriál. Nechtěla jsem psát pokračování. Navzdory otevřenému konci Francesca dospěje, udělá své zásadní rozhodnutí. Ale když jsem o tom začala přemýšlet a zkoumat pozdější období války a odboje, našla jsem několik velmi zajímavých věcí, takže pokračování je možné“.
