Článek
Tři postavy, tři příběhy:
Edwinu St. Andrewovi je osmnáct, když se parníkem přeplaví přes Atlantik, poté co jej kvůli politickým názorům vyloučí ze společnosti britské aristokracie. Okouzlen krásou kanadské přírody vstoupí do lesa a náhle zaslechne tóny houslí odrážející se od stěn rozlehlé stavby – tento zážitek jím hluboce otřese.
O tři století později se známá spisovatelka Olive Llewellynová vydává na propagační turné své knihy. Cestuje po celé zeměkouli, avšak vlastní domov má v kolonii na Měsíci. V textu jejího bestselleru o pandemii se nachází zvláštní pasáž: houslista hraje v rezonující chodbě dopravního terminálu a kolem něj se zvedá lesní stromoví.
Když začne cestovatel časem Gaspery-Jacques Roberts o dalších dvě stě let později pátrat po jisté anomálii v severoamerické divočině, narazí na několik rozvrácených životů – mladík z britské šlechtické rodiny podlehne šílenství, spisovatelka odtržená od rodiny uvízne na Zemi uprostřed pandemie a jeho vlastní kamarádka z dětství se zřejmě také pokusila o něco, čím narušila časové linie vesmíru.
Jedním z unikátních autorských rysů Mandelové je vnímání ozvěn mezi zdánlivě náhodnými událostmi: postavami, které nevědí o existenci těch dalších, motivy opakujících se jako refrén nebo podkreslujících životy protagonistů a dozvuků dávno uplynulých událostí. Zdá se, že v jejím světě neexistují náhody. Každá maličkost a každý detail je nitkou propojen s celým světem.
Romány Mandelové se neodehrávají na jednom místě a přímočaře, ale v promyšlených vzorcích, které na konci knihy tvoří uspokojující celek. Místo přetechnizovaného sci-fi se jí daří hledat v nové technologii či v okolnostech, jako jsou pandemie nebo kolonizace Měsíce, jádro, kterému rozumíme a které se nás týká stejně jako obyvatel vzdálené nebo dokonce nereálné budoucnosti. Žánr spekulativní fikce dokáže obývat stejně dobře jako Kazuo Ishiguro nebo Margaret Atwoodová.
Hrdinové knihy, vyhnanci, truchlící přátelé, osamělí autoři a ještě osamělejší cestovatelé časem, se s větší či menší úspěšností pokouší uchopit něco, co jim stále uniká. Ať už je to něco, co ztratili, nebo něco nepojmenovatelného, všichni se cítí unášeni v bezbřehém moři touhy.
Moře klidu nám připomíná, že klidovým stavem lidstva je krize. Něčí svět končí každým okamžikem: to je hlavní myšlenka této knihy. A ozvěny a dozvuky, které dávají našim koncům tvar, reflektují způsoby, jakými dáváme smysl vlastním životům.
Emily St. John Mandelová: Moře klidu
Emily St. John Mandelová měla svůj první domov v Merville, venkovské komunitě na východním pobřeží kanadského ostrova Vancouver. Když se na jaře 1979 narodila, její otec stále ještě stavěl rodinný dům a celá rodina spala ve stanu. Mandelová si pamatuje štěrkové cesty, bezbřehé lesy, čerpání vody z řeky, když vyschla studna. Když jí bylo sedm let, přestěhovala se rodina na předměstí Comox a pak, když jí bylo deset, na odlehlou výspu Denman Island. Je stejně velký a má stejný tvar jako Manhattan, ale prý je tam asi mnohem víc jelenů než lidí.
Byla plaché dítě. Psala příběhy a básně, které nikomu neukazovala. Hodiny se věnovala hře na klavír, její touhou však vždy bylo profesionálně se věnovat tanci. Rodiče ji do jejích patnácti let učili doma a nakonec se zapsala do tanečního divadla School of Toronto. O tři roky později ji dokončila, bezvadně vyškolená a s ohromnými dluhy. Láska k tanci ji opustila stejně rychle, jako přišla.
Během následujících čtyř let, kdy Mandelová pobývala v Torontu, Montrealu a New Yorku, napsala svoji první knihu Last Night in Montreal (2009), záhadný román o ženě, která utíká před svou minulostí. Další dvě knihy byly rovněž noirové thrillery. K tomu roznášela kávu v kyberkavárně, dělala administrativní práci pro manhattanskou architektonickou firmu, sestavovala rozpočty grantů pro laboratoř pro léčbu rakoviny na Rockefellerově univerzitě.
V roce 2002 se usadila v New Yorku s mužem, s nímž začala chodit po přečtení recenze jeho románu. Její vlastní romány se však neujaly tak, jak doufala. Pak přišla Stanice jedenáct , kniha, která se stala událostí a způsobila, že její život, jak ho do té doby znala, přestal existovat. Kniha získala cenu Arthura C. Clarka dostala se do finále Národní knižní ceny; byla přeložena do pětatřiceti jazyků. Mandelová často a s upřímností sobě vlastní hovoří o tom, jak jí Stanice jedenáct změnila život. Méně často mluvila o tlaku, který cítila při psaní dalšího románu. Rukopis psala pět let a jeho strukturu neustále přepracovávala. Nakonec v roce 2020 vyšel Skleněný hotel.
Březen 2020 byl pro Mandelovou zvláštní měsíc. Skleněný hotel se dočkal skvělých recenzí, i když většinu z nich ignorovala. Pracovala na projektu o zkušenostech autorky Stanice jedenáct. A byla tu samozřejmě ještě třetí věc: skutečná pandemie, covid-19, která kromě toho, že změnila Mandelové každodenní život, zesílila napětí. Náhle aktuální Stanice jedenáct znovu rychle stoupala na žebříčcích bestsellerů.
V prvních měsících karantény Mandelová vstávala ve čtyři hodiny ráno a dvě hodiny zírala na obrazovku, než se její dcera probudí. Znala chaos domácího vyučování, snahu aby její manžel Kevin, spisovatel, mohl pracovat. Tikot pandemického rozvrhu manželů Mandelových se objevuje v knize Moře klidu. Rozhodla se, že její pandemický román bude o pandemii, která přeruší velkou cestu. A spisovatelka bude žít na měsíční kolonii v roce 2203.
#MojeArgo
