Článek
Během mnohaleté novinářské kariéry jste navštívil spoustu zemí, do své knihy jste si ale vybral jenom čtyři – Afghánistán, Izrael, Palestinu a Egypt. Proč zrovna je?
Upřímně? Původně jsem chtěl do knihy zařadit i kapitoly o Íránu, Iráku, Sýrii, Libanonu a Libyi. A možná i o Turecku, respektive o balkánských zemích… Jenže neumím psát rychle, pokud tedy vůbec umím psát. A možná jsem také líný. Už jsem prostě potřeboval skončit a tu knihu fyzicky vidět. Pokouším se teď ale opět nastartovat a sepsat druhý díl. Obsahoval by – a kondicionál podtrhuji – reportáže právě z těch zmiňovaných zemí.
Pamatujete si, kam jste jel na svou první novinářskou misi?
Úplně první? Asi na ministerstvo životního prostředí dělat jakýsi rozhovor. Ale vy se zřejmě ptáte na zahraniční cestu s, řekněme, nádechem válečné exotiky. Takže do obleženého Sarajeva v roce 1994. Prostě jsem tehdy na jakési výstavě přišel za Šimonem Pánkem z Člověka v tísni, že chci do Bosny. A on mi prostě vysvětlil, jak se tam dostanu. A navíc mi zařídil nocleh u svých přátel. Byla to skvělá doba a on je skvělý člověk na svém místě. A připomínám, že jsme se tehdy viděli poprvé. Mimochodem, shodou okolností jsem se s konvojem Člověka v tísni tehdy vracel zpátky do Česka a zažil první střelbu směrem ke mně. Nakolik si pamatuju, jeden z řidičů byl tehdy lehce zraněn snad odraženou kulkou.
Takže válečným reportérem jste se stal dobrovolně a z vlastní vůle…
Naprosto. Zajímalo mě to. Pak jsem strašně machroval a na holky dělal citlivý oči tvrdýho chlápka, který ale navíc soucítí s bolestmi této planety.
Navíc jsem velmi zvědavý a potřeboval jsem nutně zjistit, jak se lidé ve válce chovají. Sarajevo byla v tomto ohledu výjimečná škola. Dodnes si pamatuji na válečný zvyk svých hostitelů, kteří do centra a vůbec za prací chodili zvlášť. A navíc každý záměrně jinou cestou. To proto, aby alespoň jeden z nich přežil a postaral se pak o domácnost i rodinu.
Nakolik důležitý je pro válečného reportéra strach o život?
Pamatuji si, když jsem tento strach překonával poprvé. Bylo to právě v Bosně u města Maglaj. Čekali jsme na možnost vjet do válečné zóny. A těsně předtím jsme dostali instruktáž od vojáků ze zahraniční mise, jak se chovat v případě útoku. Tehdy mi došlo, že jde opravdu do tuhého.
Existenční strach je samozřejmě důležitý hlavně proto, že nás chrání. Na druhou stranu, beru to tak, že dobrovolně podstupuji riziko a nemůže se mi stát nic horšího, než že umřu. Nikdy mě – mimochodem – nenapadalo dělat takzvané adrenalinové sporty, protože jsem si adrenalinu užil dost na cestách.
Při své práci jste viděl spoustu hrozných věcí. Je těžké udržet při takové novinařině na uzdě emoce?
Jsem vcelku cynický. Ale samozřejmě že to je těžké. Přitom jde o zdánlivě banální, nijak drastické příběhy. Nebo spíš obrazy.
Vzpomněl bych si na několik, ale často si vybavím starší gruzínský pár, který odmítl utéct před postupujícími ruskými vojáky ve válce z roku 2008. „Vždyť my tam právě pečeme chleba! Je zrovna rozpečenej! Chleba! Nikam nejdeme!“ řekla ta paní s odzbrojující samozřejmostí. Venku dramaticky startovala auta, vesničané pobíhali s batohy a nůšemi, vojáci veleli, křik, spěch, chaos, zmatek. Ve vzduchu typická nervozita. A ona tam stála, nikam nešla, neodešla a mně došlo, že lidé jako ona jsou osou, kolem které se zaplať Bůh stále točí svět.
Dokážete vytěsnit z hlavy vzpomínky na ty nejděsivější zážitky?
Občas mě dostihnou, ale spíš ty s nádechem absurdity. Během zemětřesení na Haiti v roce 2010 zemřelo asi dvě stě tisíc lidí, celkově si živel vzal zřejmě přes tři sta tisíc životů. Hlavním městem tehdy projížděly nákladní vozy, které sbíraly mrtvoly přinesené k cestě, kde byly srovnané na hromady jako spadlé listí. I zhruba ve stejných intervalech. Lidé už po několika hodinách míjeli nehybná těla bez větších emocí. Nic jiného jim také nezbývalo. K jedné z mrtvol se přiblížil pes, který patrně dlouho neobědval. Jeden z mužů vzal kámen a jaksi mimoděk ho od nebožačky zahnal. Pak se zase posadil a cosi řešil. Zesnulé děvče zůstalo ležet u chodníku dál.
Vaše kniha se částečně pokouší rehabilitovat v očích českých čtenářů muslimský svět. Je vůbec možné, aby lidé trpící všemožnými předsudky vůči muslimům a islámu byli schopni o tomto tématu racionálně přemýšlet?
To by asi bylo na hodiny, možná dny diskuse. Nicméně předsudky vůči islámu jsou v Evropanech zakořeněné historicky, takže to bude složité. Za válek s Osmanskou říší se Evropou šířil strach, který badatelé někdy nazývají pojmem „turecké nebezpečí“. V současných Čechách jde ale podle mě o typický projev xenofobie a bohužel i rasismu.
Evropa a Češi zvlášť si navíc nechali vnutit představu, že jediní opravdoví muslimové jsou ti radikální. A že všichni lidé narození jako muslimové se také opravdu jako muslimové chovají. Obojí je nesmysl.
Do které země se vracíte nejraději?
Tohle bude dlouhý seznam. Ale jako první musím jmenovat Indonésii. Je tam blízko k pivu i k lidem, kteří jsou v zásadě dobrosrdeční. Bývá tam teplo, i když občas tuze vlhko. A v neposlední řadě jde o většinově muslimskou zemi, kde se víra dosud unikátním způsobem prolíná s předislámskou tradicí.
Navzdory pověsti turistického ráje je stále fascinující i svérázně hinduistické Bali. Pravda ovšem je, že od časů Clifforda Geertze se tu změnilo mnohé. A vracím se rád i do Turecka, kde jsem fascinován plynulým přechodem mezi kosmopolitními přímořskými městy a tradicionalistickým venkovem. Klíčem k náboženskému (i jinému) pochopení Východu – a vlastně i Západu – pro mě přes to všechno zůstávají Izrael a Palestina.
Tu a tam se také vypravím i do Himálaje, respektive pod něj. Jsem obézní a hory sleduji z dálky. Nicméně loni jsem podruhé putoval po Nepálu a předtím jsem cestoval po indických regionech Sikkim a Himáčálpradéš. Dvakrát se mi poštěstilo pobývat v pákistánské části pohoří Kárakóram. A do kopců, tedy Ťan-šanu, jsem zabrousil i v Kyrgyzstánu.
Opakuji ale, že v žádném případě netoužím po chůzi do kopce, jakkoli se jí v horách obvykle nevyhnu. Coby nadšeného amatéra mě totiž zajímá zdejší náboženství, ať už jde o buddhismus, hinduismus, nebo islám, které v horách nabírají zvláštní odstín, což připisuji kratší cestě slunečních paprsků.
Existuje vůbec země, kterou jste ještě nenavštívil a chtěl byste tam jet?
Nesplněných cestovatelských snů ještě několik mám. Kromě Filipín a Jižní Afriky v podstatě musím do Súdánu a Ománu, které mi v pomyslné sbírce chybějí.
Vaše kniha je způsobem vyprávění hodně punková. Kterou punkovou kapelu máte nejraději?
Nejraději mám Dead Kennedys. Pak Rancid, The Exploited a samozřejmě i Sex Pistols. Plus řadu dalších. Hrál jsem chvíli s Františkem Sahulou, ale tam jsem jako klávesista díru do světa fakt neudělal. Možná z té doby neexistuje ani žádná nahrávka. Jinak stále dokola poslouchám postpunkové – říká se tomu tak? – Joy Division, jejichž skladbu „Atmosphere“ chci slyšet na vlastním pohřbu.
Proč Alláh stvořil kalašnikov
Jiří Popiolek
# MojeArgo
