Článek
Román Evropanka Alexeje Sevruka, ukrajinského básníka, prozaika, publicisty a překladatele, který od dětství žije v Čechách, je živelným proudem zdánlivě nahodilého vyprávění pamětnice Marie, přičemž jednotlivé příběhy a historky procházejí napříč ukrajinským dvacátým stoletím. Tato svého druhu rodinná kronika složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů zachycuje nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v zejména Žytomyrské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století až de facto do současnosti. Podává svědectví o kritických neuralgických bodech ukrajinských dějin, ale také například zprostředkovává zkušenost s emigrací v pokročilém věku.
„Vymítat děs je ženská práce,“ tvrdí Evropanka Alexeje Sevruka v uhrančivém vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít, a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války, či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu, tu tam snad vzpomene na klasika Issaca Bashevise Singera či na současnou hvězdu Guzelu Jachynu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora, říká o Evropance Alexeje Sevruka spisovatel Jáchym Topol.
Alexej Sevruk: Evropanka
Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené, a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy. Jednotlivé zachycené události a příběhy na sebe navazují asociativně, nedodržují časovou souslednost a vyžadují po čtenáři nejen vyšší míru pozornosti, ale také alespoň základní orientaci v historii minulého století. Vypravěčka volně přechází mezi jednotlivými obdobími, avšak – a v tom je jedno z nejsilnějších poselství díla – tím ukazuje nejen neoddělitelnost historických epoch (neboť ty na sebe navazují ve vztahu příčiny a důsledku), ale také relativizuje mnohdy černobílý náhled na minulé události.
Jsou to zejména dějiny Ukrajiny dvacátého století, viděné z perspektivy zezdola, které čtenáře nenechávají na pochybnostech, že se ocitáme v jedné ze Snyderových „Krvavých zemí“. Prohraný boj o nezávislost. První ukrajinský hladomor, kdy to ještě nebylo nejhorší a chleba z pece ještě nikdo neodnášel. Kolektivizace, jež znamenala odebrání půdy rolníkům, těm, co se o ní starali po staletí. Druhý hladomor, kdy lidi mřeli jako mouchy: člověk si sedl uprostřed ulice a už nevstal. A mohl být rád, že nezešílel a nesnědl vlastní děti. Druhá světová válka, v níž si Hitler myslel, že dokáže zlomit někoho, kdo před tím zažil Stalina. Holokaust. Poválečný hladomor a všednodenní život sovětské Ukrajiny. Výbuch Černobylu a perestrojka, nabytí vytoužené nezávislosti a nakonec emigrace. Vše, co vyprávěčka snese na jednu hromadu – na přeskáčku, útržkovitě, nebo k čemu se opakovaně vrací – je beze sporu také evropskou zkušeností, která se v historických pamětech různých národů může promítat velmi odlišně.
Veronika Chaloupková
