Článek
Mezi mnou a Lenou panuje od Arturovi svatby velmi dusná atmosféra. Budou tomu téměř dva roky, viděly jsme se od té doby asi čtyřikrát a vždycky to bylo divné. Cítím se v její přítomnosti nepříjemně.
Možná to vzniklo už předtím, když jsem jí řekla, že jsme se s mámou zasmály nad tím, jakým stylem se Lena dožaduje bráchovi validace. A tím „zasmály“ nemám ani v nejmenším na mysli „vysmály“. Mně to zkrátka a dobře přijde roztomilé a úsměvné. Nějak se jí to však dotklo a řekla mi, že jí to nemusím říkat jenom proto, abych měla pocit, že jsem se tím ospravedlnila. Pak si z toho sama párkrát udělala srandu, a tak jsem si myslela, že je ok.
Pak si Lena párkrát udělala srandu, kterou jsem si vzala osobně (není majitelem mně blízkého smyslu pro humor). Např. jednou opakovaně narážela na to, že jsem jí snědla zbytek koláče, který si schovala na odpoledne, a to tak kousavě, až se mi chtělo brečet, protože jsem nevěděla, jestli to myslí vážně nebo ze srandy. A v ten den už jsem to nevydržela a taky jsem si udělala kousavou srandu, která byla samozřejmě přebrána osobně. Ale tehdy byla Lena ještě otevřená komunikaci, a řekla mi, že jí to naštvalo. Ovšem to, že to byla jen má dětinská obrana, nikoho nezajímalo. Nikdo se nepozastavil na tím, co by příště mohl udělat lépe.
A poslední byla Arturova svatba. Lena s bráchou měli svést autem nevěstina kamaráda. Já s nimi jela taky. Když jsme během čekání u auta zahlídli podezřelého muže v kvádru, křikla jsem na celou ulici: „Jede tady někdo na svatbu?“ Okamžitě jsem byla Lenou okřiknuta, a to velmi nepříjemným tónem:"Prosím tě, neřvi!!!" A to mne naštvalo. Cítila jsem se jak malý děcko a nechápala jsem, jak si dospělá ženská dovolí okřikovat dospělou ženskou a to jen proto, že je výstřední a neodpovídá tak jejím představám chování na veřejnosti!!!
Pak jsme se v autě bavili o Arturově rozlučce. Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, že tam byla i Lena, ale když mi to došlo, řekla jsem:"No jo, to bylo jaks mě tam s–la." No a to byl asi konec všeho. Opět jsem se dětinsky bránila, místo abych jí třeba řekla, že mi vadí, že mě okřikuje. Zkrátka jsem se stále necítila v pozici ji nějak oponovat, ale spíš se podřizovat. Chtěla jsem totiž, aby mne měla ráda, čemuž jsem svou dětinskou defensivou moc nepomohla.
Na svatbě jsem se snažila s ní mluvit, ptát se, jestli je vše v pořádku, ale vždy jen odpověděla, že jo a přidala k tomu svůj kyselý obličej. Samozřejmě byla neustále s mým bráchou, takže jsem s ním ani nemohla mluvit, pokud jsem nechtěla trávit čas v otrávené atmosféře. Brácha za mnou sám od sebe nepřišel, takže jsem s ním za celou dobu oslavy nemluvila. Samozřejmě se mu Lena svěřila, protože, když jsem se druhý den před bráchou rozbrečela, že jsem kvůli ní s nim nemohla strávit čas, řekl mi, co jí naštvalo. Vnímám jako naprosto v pořádku, že se mu svěřila, od toho máme blízké osoby. Proč to tedy zmiňuji?
Po nějakém čase se mě máma ptala, jak bylo na svatbě, tak jsem se jí se vším svěřila. Bohužel měla potřebu se do toho plést a napsala bráchovi, jestli bychom si s s Lenou nemohly promluvit. Špatná jsem byla samozřejmě já a tentokrát se na mne obořil brácha. To, že i já mam právo svěřit se blízké osobě a nenesu žádnou vinu na tom, že máma měla potřebu do toho strkat nos, nikoho nezajímalo.
A od té doby se o tom nemluví. Toto téma je tabu a zůstává nedořešené. Nevím, jak z jejich strany, ale z mé strany určitě. Já bych čekala omluvu od Leny, že si myslí, že má právo mě okřikovat jak malého smrada. Ona možná očekává omluvu ode mne, protože jí její chování vracím kousavými poznámkami. Možná obě čekáme, že ta druhá udělá první krok, ale Lena je starší, rozumnější a vzdělanější - očividně na tom nezáleží. Možná si ona myslí, že je v právu a všechno jsem podělala já. Možná je to tak, jak mi kdysi vyprávěla, že nějaké dvě osoby v jejím životě zklamaly její důvěru natolik, že se brány navždy uzavřely. Mám pocit, že u mě zavřela brány, postavila vysoké zdi, vykopala hluboký příkop, který obehnala ostnatými dráty a elektrickým plotem. Nesmím zapomenout na krokodýly a piraně, které se ve vodním přikopu prohánějí.
Já jsem taky schopná uzavřít brány, ve finále ji k životu nepotřebuji. Žiji v zahraničí, takže se vídáme velmi zřídka. Potřebuji ji však tolerovat, pokud se chci vídat se svým bráchou. Nejsem však typ, co zavírá brány, aniž by si předtím zkusil třeba promluvit a rozebrat problém na atomy, klidně i protony a neutrony. Když se i potom dojde k rozhodnutí, že to nejde, tak fajn. Zavírám brány ale s tím, že jsem učinila maximum proto, situaci pochopit a napravit. Protože já se vždy snažím v lidech vidět to dobré, dokud to jde a nejde mi to přes hlavu. Ale na vztahy musí být dva. Sama to nevyřeším. Můžu ale otevřít svou část příběhu.
