Článek
Na začátku se seznámíme s mladým učitelem Pavlem Talankinem, jehož prací je koordinovat a dokumentovat školní akce. V průběhu své práce se setkává se spoustou studentů, natáčí významné události a uvnitř svého kabinetu se snaží vytvořit bezpečný prostor pro jejich myšlenky v zemi, která má do svobodného státu daleko již v době před vypuknutím války.
V únoru 2022 se ale všechno změní. Rusko započne invazi na Ukrajinu a škola, která se doposud moc nelišila od škol u nás, se změní k nepoznání.
Během několika málo dní se snaha všestranně rozvíjet dětské schopnosti změní v promyšlenou propagandistickou mašinerii, jež má za cíl jediné – naučit děti bezostyšně nenávidět všechny, kteří se odmítají Rusku podrobit, udávat sousedy, kteří nesouhlasí s režimem, a bezmezně milovat Rusko, a to za jakýchkoliv okolností.
Z běžných předmětů se tak stane výuka propagandy, lhaní o tom, že sankce poškozují výhradně samotnou Evropu, nikoliv Rusko. Každé ráno se chodí vyvěsit vlajka a zpívá se hymna. Najednou přestane být důležité vyučovat jednotlivé předměty. Musí se především ohýbat historie, ekonomika i mezinárodní politika ve prospěch Ruska.
A co je nejhorší, začíná se už od malička. Děti, které ještě neumí ani číst, dokáží naprosto přesně pojmenovat, proč se obyvatelé Krymu chtěli dobrovolně připojit k Rusku, učí se zpívat oslavné písničky na podporu vojáků speciální vojenské operace, hostí návštěvy válečných veteránů a učí se správně pochodovat.
Starší děti už po škole často chodí v uniformách a dostávají téměř plnohodnotnou výuku vojenskou, kde se trénují v psychické odolnosti, soutěží v hodu granátem a je v nich všemožnými způsoby upevňován vojenský duch.
V průběhu filmu začne válka zasahovat do životů úplně všech, na frontě mají syny, bratry, přátele či známé. Pravděpodobnost, že se nevrátí, je mnohem větší než šance na šťastný návrat domů. I přes obrovské ztráty ale nemá Rusko o nové vojáky nouzi, propaganda umí zajistit dostatečný počet nových rekrutů, jejichž úkol je jediný - podpořit ruskou vojenskou taktiku, s níž se v Rusku počítá v každé válce - нас много.
Kvůli tomu, že se Rusko řídí heslem: „Války nevyhrávají velitelé, ale učitelé.“, máme jako Evropa problém. Celá jedna generace je totiž systematicky naučená nenávidět Západ. Jsou přesvědčeni o vlastní velikosti a schopnosti nás vydírat skrze fosilní paliva. Na tomto příkladu se krásně ukazuje, jak důležitá je dekarbonizace Evropy i v otázkách zahraničních. Pokud přestaneme být závislí na dovozu těchto surovin a budeme si schopni vytvořit dostatek vlastní energie, nebudeme tak lehce vydíratelní ze strany kohokoliv.
Hlavní hrdina se jednoho dne ozve na inzerát, v němž se ptají běžných Rusů, jak zasáhla speciální vojenská operace výkon jejich povolání. V odpovědi, již obdrží, dostane nabídku zachytit šíření propagandy ve škole s možností, že z jeho materiálu může vzniknout film.
Díky své práci má dokonalé krytí a může si bez obav točit vše, co chce. Daří se mu zachytit postupné rozlévání strachu mezi lidmi, které vede až k tomu, že se nikdo neodváží vyjádřit svůj negativní postoj vůči válce nebo vládě.
Talankin se několikrát zmíní, že Rusko miluje, má rád svou práci i své město, ale nedokáže být loutkou režimu, a proto musí Rusko opustit. V létě 2024 se mu to podařilo, přes hranice dokázal převézt i hodiny materiálu dokumentujícího propagandistický ruský aparát a my tak můžeme zase o trochu víc nahlédnout pod pokličku nepřítelovy taktiky.
Důkazem, že se mu vše podařilo zachytit dobře, může být i reakce Ruska na výhru Oscara. Žádný z vrcholných představitelů svému spoluobčanovi nepopřál k takto významné výhře, i když by si pochvalu určitě zasloužil. Že by se v Rusku nelíbil obsah dokumentu?
Vedle Velkého vlasteneckého výletu, který je spíše vhledem do duše obyčejných lidí, u nichž se ruská propaganda stala úspěšnou, tento film je naopak ukázkou boje člověka, který si podobu propagandistických praktik moc dobře uvědomuje a nechce být jejich součástí.
Opravdu stojí za to vidět.
