Článek
Prvních pět dnů v Chorvatsku jsme chtěli strávit na pláži u moře. A pak se cestou zpět zastavit na dvě noci v Dubrovníku a vychutnat si krásy tohoto impozantního města. Cesta do Chorvatska proběhla bez problémů. Když jsme se vydali na pláž, byli jsme natěšení, že si konečně můžeme užívat tolik zaslouženého odpočinku.
Hned, jak jsme na pláž dorazili, nestačili jsme se divit. Lidí tu bývalo každý rok dost, ale to, jsme viděli letos, ani jeden z nás nečekal. Pláž byla doslova narvaná a nebylo skoro možné mezi sedícími a ležícími turisty prokličkovat, abychom našli nějaké volné místečko. Místo jsme našli, ale leželi jsme celé odpoledne na zemi na ručníku. Sváděli jsme to na víkend. Přeci jen to byla sobota. Na pláži jsme navíc museli platit i za použití plážové sprchy. Bylo třeba tam vhodit 20 centů, což by nebylo zase tolik, přibližně 5 Kč, ale voda za tento poplatek tekla sotva 30 vteřin. Situace se nezlepšila ani druhý den, a tak jsme se rozhodli, že v pondělí už si to pojistíme.
V Chorvatsku nás čekalo jedno nemilé překvapení za druhým
V pondělí ráno jsme se vydali na místní trh, který byl schovaný v úzkých uličkách nedaleko pláže. Cestou jsme se stavili na pláži, přehodili si naše ručníky přes lehátka, abychom si tak zajistili dobrá místa. Z trhu jsme si odnesli nakoupené věci na naše ubytování a vydali se na pláž. Těšili jsme se, že si konečně vychutnáme pohodlí lehátka a nebudeme muset ležet v nepohodlném písku na zemi. Naše ručníky byly na místě. Lehli jsme si, zavřeli oči a zaposlouchali jsme do zvuků šumícího moře.
Z tohoto nádherného snění nás však záhy vytrhl hlas chorvatského policisty. Asi málo čteme noviny, nebo málo brouzdáme internetem. Policista nám sdělil, že takovéto vyblokovávání míst ručníky je již od loňského roku v Chorvatsku zakázané a že se pokutuje. Sváděli jsme to na naši neznalost. Chvíli to vypadalo, že ho oblomíme, ale nakonec jsme pokutu stejně dostali. Dělalo to sto euro, ale dle jeho slov nám mohl dát i dvě stě. Třetí den za námi. Horší už to snad nemůže být, říkali jsme si.
Čtvrtý den nebylo na pláži tolik lidí, takže jsme si libovali. To jsem ale ještě nevěděl, s čím za pár hodin přijde moje sedmnáctiletá sestra s přítelem. Šli se z pláže projít do centra. Vrátili se v doprovodu policistů. Ona dostala pokutu za to, že se v bikinách promenádovala v centru města, což bych ještě dokázal s přihmouřením obou očí pochopit, její přítel však dostal pokutu za to, že na sobě neměl tričko. Celkově to naši rodinu odlehčilo o skoro 10 tisíc. A opět nám policisté nezapomněli sdělit, že pokuta mohla být mnohem vyšší.
Dubrovník je vskutku krásné město, ale my si ho moc nevychutnali
Pryč. Už chci do Dubrovníku, říkal jsem si. Netušil jsem, že to bude hřebíček do mé pomyslné rakve. Když jsme totiž dojeli do města, u hotelu nám řekli, že parkoviště se nachází asi 600 metrů od hotelu. Dle plánku, který nám dali, jsme tam dojeli a auto zaparkovali. S kufry jsme se pak vraceli stejnou cestou. Opět se to ale neobešlo bez pokuty. A měli jsme takový pech, že se jednalo o zcela nový zákaz, o kterém ještě nikde nebylo ani zmínky. Dostali jsme pokutu za to, že jsme vezli kufry na kolečkách. Vůbec jsme nechápali, co to na nás zkouší. Pokuta za to, že náš kufr na kolečkách dělá moc velký hluk? Dalších 50 euro zmizelo z naší peněženky a zbylých 200 metrů jsme naše těžké kufry museli nést.
Místní nám pak později vysvětlili, že se vskutku jedná o zcela nový zákaz a že jej vláda plánuje ještě zpřísnit na úplný zákaz kolečkových kufrů. No, země to zaslíbená. Byla to moje nejhorší dovolená v životě. Kdybychom ničili památky, nebo se chovali nezodpovědně, tak to pochopím. Ale my neudělali nic. Po letošní zkušenosti s klidným svědomím v srdci říkám: Do Chorvatska už nikdy.
