Článek
Maratonský běh je doslova legendární závod, který má svůj prapůvod už v antickém Řecku. Traduje se totiž, že po vítězství Řeků u Marathonu běžel Feidippidés z místa bitvy až do Athén, aby tamním obyvatelům sdělil jedinou větu. Vyčerpáním pak zemřel. Stalo se tak pravděpodobně v roce 490 před Kristem.
Délka maratonského běhu, který se začal běhat až na novodobých olympijských hrách, pak byla stanovena podle vzdálenosti, kterou musel Feidippidés při své cestě zdolat. A i když prošla za mnoho století své existence drobnými úpravami, dnes je to přesně 42,195 kilometru. Což je délka trati, na kterou se mohou postavit jen zkušení sportovci. V Guinnessově knize rekordů ale existuje zápis, který nepřestává šokovat. Shizo Kanakuri jako nejpomalejší maratonec v historii této disciplíny uběhl délku maratonské trati za 54 let 8 měsíců 6 dní 5 hodin 3 minut a 20,3 sekundy.
A to logicky vyvolává řadu otázek. Jak mohl Kanakuri běžet maraton tak dlouho? Běžel v kuse, nebo s přestávkami? Abychom zápis v knize rekordů pochopili, pojďme si o Kanakurim povědět více. Ačkoli je jeho jméno zápisem v knize do jisté míry dehonestováno, v roce 1911, kdy se Kanakuri kvalifikoval na olympijské hry, měl podle tvrzení Japonců stanovit světový rekord v maratonském běhu. Uběhnout ho měl zhruba za dvě a půl hodiny.
Nějaký čas se nevědělo, zda Kanakuri na olympiádu nakonec vůbec pojede, protože byl prvním japonským sportovcem v historii, který se měl olympiády zúčastnit a bylo mu řečeno, že si musí náklady na cestu do Stockholmu, kde se olympijské hry v roce 1912 konaly, hradit sám. Nakonec ale přece jen odcestoval. V té době mu bylo 21 let. Cesta do dějiště her mu trvala neuvěřitelných 18 dnů.
Dlouhá cesta lodí a vlakem neudělaly Kanakurimu rozhodně nejlépe. Byl zesláblý a vše umocňovaly ještě stockholmské noci, kde v létě prakticky po celou noc svítilo slunce. Nechutnalo mu ani tamní jídlo. Navíc bylo po dobu konání her nesnesitelné vedro a právě tyto olympijské hry si vyžádaly první sportovní oběť v historii. Kanakuri se ale nevzdával.
Shizo Kanakuri zachycen na fotografii (druhý zprava)
Kanakuri však uběhl asi jen 25 kilometrů a pak se ostatním běžcům ztratil z dohledu. Opustil totiž trať a vrhl se do právě probíhající zahradní slavnosti, kde podle všeho hodinu pil pomerančový džus. Švédsko ho po tomto incidentu z recese zařadilo na seznam pohřešovaných osob, kde zůstal padesát let. Po světě se šířily humorné historky o ztraceném japonském sportovci a Kanakuri měl z ostudy kabát.
Japonsko ale dalo Kanakurimu další šanci. V roce 1916 se však nakonec olympijské hry kvůli probíhající světové válce nekonaly. Zaběhnout si mohl Kanakuri až v roce 1920, kdy skončil na šestnáctém místě. Jeho čas už nebyl zdaleka tak dobrý, jak tvrdili Japonci v roce 1911. Na další olympiádě v roce 1924 závod nedokončil. Pak s profesionálním sportem skončil a vrhl se na dráhu učitele zeměpisu.
Monument ve Fukuoce
Když ho v roce 1967 objevila švédská televize, byla z toho doslova senzace. Produkce mu tehdy nabídla, zda by svůj nedokončený maratonský běh nechtěl dokončit. K překvapení televize s nadšením přijal. Ve svých 76 letech se nechal odvézt na původní švédskou trať z roku 1912 a pokračoval tam, kde skončil. Když závod doběhl, byl mu sdělen čas jeho běhu. Ten byl delší než 54 let. Kanakuri si z toho však dělal legraci a vyjmenovával, co všechno za dobu svého maratonského běhu stihl. Během svého pobytu ve Švédsku se dokonce vrátil do míst, kde kdysi vypil litry pomerančového džusu. A znovu se tu tohoto nápoje symbolicky napil.
Tak se uzavřel příběh nejdelšího maratonského závodu a nejpomalejšího běžce v dějinách této disciplíny. A zápis v Guinnessově knize rekordů byl objasněn.
Zpracováno na základě:
