Článek
Vánoce vždy trávíme v širším rodinném kruhu za přítomnosti našich rodičů, prarodičů i sourozenců s rodinami, takže je kolem vánočního stromečku opravdu hodně dárků. Vždy jsem se snažil o to, aby jejich rozdávání probíhalo nějakým organizovaným způsobem. Jenže děti byly z dárků vždy úplně v transu. Vrhly se k vánočnímu stromku a začaly trhat balící papír, aniž by se vůbec podívaly, komu dárek patří. Tak moc lačnily po tom, aby už věděly, co dostaly. To mě vždycky zvedalo ze židle, ale snažil jsem se zůstat v klidu.
Mám dvě neteře a synovce. Myslel jsem si, že se se stoupajícím věkem uklidní a nebudou kolem stromečku dělat takové divadlo. Jenže se to moc nezlepšilo. Dnes už jsou sice v pubertálním věku, na Ježíška nevěří, ale po dárcích jsou doslova jak diví. Co je hodně smutné je to, že jsou už ve věku šestnácti, patnácti a čtrnácti let, dostávají kapesné, ke svátkům a narozeninám od babiček vždy nějakou tu korunku, ale ještě nikdy nikomu k Vánocům nekoupily ani jediný dárek. Vědí, že vše nakupují jejich rodiče, prarodiče a my, ale je jim to úplně jedno. To, co jsem ale zažil letos, mě úplně odrovnalo.
Nakoupili jsme dětem oblečení, protože se rády hezky oblékají. Vybírali jsme oblečení podobného stylu, který nosí a mají rády. Dokonce jsme se radili s jejich rodiči o velikostech, aby jim všechno perfektně padlo. Docela jsme se i těšili na jejich reakci, protože oblečení jim dělá ze všech dárků tu největší radost.
Výsledný efekt se ale nedostavil. Děti po rozbalení našich dárků oblečení prohlédly, nejevily však přitom žádné výrazné známky emocí. Pak ale oblečení doslova odhodily s tím, že tohle opravdu nosit nebudou. Jak my, tak jejich rodiče, jsme se jich ptali, proč ne, když podobné oblečení nosí rádi. Odpověď nám doslova vyrazila dech. Důvodem bylo to, že oblečení není značkové.
Začínal jsem vnitřně trochu pěnit, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát. Společně jsme jim vysvětlili, že značkové je. Jenže nás stejně jako předtím odbily s tím, že to jsou levné značky, ve kterých se ve škole určitě ztrapňovat nebudou. To jsem nevydržel a musel jsem se jít uklidnit vedle. Takové chování na mě bylo moc.
Do konce večera tam to oblečení leželo hozené v koutě, kam děti odkládaly dárky, které nechtějí. Příští rok už se vůbec snažit nebudu. Sice mi není po chuti jim dávat finance, aby si něco koupily sami, protože dávat peníze k Vánocům mi přijde krajně nemístné, anebo se zachovám tak, jak se už několik let chovají oni. Nedám jim vůbec nic.
V duchu jsem jim poděkoval za další hezky strávený Štědrý večer a byl jsem rád, když jsme večer odjeli domů. Zase nějakou dobu je vidět nemusím. Jenom doufám, že jsou naše děti výjimkou a že takových dětí u nás v Česku zase tolik není. Děti by si totiž měly vážit toho, co od rodičů a příbuzných dostanou, protože to všechno stojí peníze, na které se musí vydělávat. Jednou to snad pochopí.
