Článek
Když jsme koupili chatu nedaleko Prahy na okraji klidné malé vesničky, připadali jsme si jako v ráji. Kdykoli jsme chtěli, pokud jsme tedy měli chvilku volného času, mohli jsme tam vyrazit se nadýchat čerstvého vzduchu. Ten smog a zápach moderní Prahy nás dusil. Okamžitě jsme se tam seznámili se sousedy, kteří na nás byli velmi milí a rádi nás uvítali do své komunity. Až do jednoho nevinného dne.
Přijeli jsme na zahradu, pozdravili přes plot sousedy, ale nedostalo se nám odpovědi. Zkusili jsme to ještě jednou, zase nic. Chvíli jsme přemýšleli, co se mohlo stát. Na zvonek u plotu soused také nereagoval. Teprve o několik dnů později jsme se dozvěděli od sousedky z druhé strany, že jsme podle všeho na návsi potkali našeho souseda a nepozdravili jsme ho. Přišlo nám to přitažené za vlasy, ale někdo to holt takto má. Neřešili jsme to. K životu jsme souseda opravdu nepotřebovali.
Jenže o pár měsíců později jsme přijeli na zahradu a jeden z ovocných stromů, který svými větvemi přesahoval do té sousedovy, byl příšerně ořezaný. Nikdy s tím soused neměl problém, ale tohle byla očividná provokace. Vyjeli jsme na něj. Bylo nám řečeno, že to přesahovalo do jeho zahrady a že na to měl právo. Dokonce na nás řval, ať táhneme zpátky do Prahy.
Snažili jsme se být v klidu, ale je pravda, že takové výpady byly čím dál častější, až se nám na zahradu přestávalo chtít jezdit. Ten náš vysněný ráj byl najednou pryč. Jenže se to začalo stupňovat. Poškozené zámky, vytrhané rajčatové keře, výkaly na rohožce před chatou. Policii jsme to oznámili, ale nebylo nijak možné dokázat, že to způsobuje náš soused. Bylo to ale jasné. Vždy, když jsme přijeli, sledoval nás přes plot, jak se budeme tvářit, až přijdeme na to, co je zase špatně.
Vrcholem všeho byl den, kdy jsme přijeli na zahradu a objevili vypáčený zámek u branky. Na domě jsme měli nasprejován nápis o tom, že jsme náplava z Prahy, všechna okna u chatky byla rozmlácena. Už jsme to nevydrželi a na souseda vulgárně vyjeli. Věděli jsme, že za vším stojí on. Odešel do domu a pak se vrátil se vzduchovkou, kterou na nás začal mířit. To už byla poslední kapka. A policie byla opět bezmocná.
Pár měsíců jsme na chatu vůbec nejeli. Pak jsme tam párkrát zajeli, když jsme věděli, že soused nebude doma. Dali jsme pozemek i chatu dohromady a prodali ji. Byl to náš splněný sen. Tak blízko Prahy a přitom v tak nádherné přírodě. Ale jak to tak bývá, všechno krásné jednou končí. A tak skončil i náš sen. Sousedské vztahy vám mohou pěkně zavařit. Tohle všechno vzniklo kvůli tomu, že jsme si jednou našeho souseda na návsi nevšimli a nepozdravili ho. Tak málo lidem stačí k tomu, aby začali být zlí a krutí?
