Článek
Před časem jsme se rozhodli, že objedeme pohraniční území tří evropských států tam, kde začíná Istrijský poloostrov. Nejprve jsme zavítali do slovinského Piranu, což je nádherné město, které na vás dýchne starou architekturou i italským kouzlem. Ano, italským. Ve všech městech, která jsme navštívili, jsme se cítili jako v Itálii. Všude byly italské názvy, nápisy i názvy ulic.
V Piranu jsme spali ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Postel byla bohužel velmi měkká a pérovala, takže při každém otočení ten druhý nadskočil a byl okamžitě vzhůru. To jsme sice nějak neřešili, ale i tak jsme se těšili na další zastávku i chorvatském Poreči.
V Poreči nás čekal opět čtyřhvězdičkový hotel, dokonce i postel byla skvělá. První nemilé překvapení bylo v tom, že i přes výslovnou objednávku pokoje s výhledem na moře, které bylo od hotelu vzdálené maximálně 30 metrů, jsme měli výhled do města. Konkrétně na středověkou věž přes ulici a na moderní ubedněnou budovu, která vypadala jako sklad.
Sklad to ale nebyl. O tom jsme se večer přesvědčili. Jakmile padla na město tma, změnila se tato budova snad v největší diskotéku ve městě. Hudba byla tak hlasitá, že jsme ji slyšeli v našem pokoji i přes zavřená okna velmi zřetelně. Obecně proti zábavě i pozdnímu vyhrávání hudby nic nemáme. Jsme zvyklí na Itálii. Jenže tady hudba nepřestala hrát ani v noci. Nemohli jsme spát až do čtyř do rána, kdy diskotéka konečně skončila. Stížnost na hluk recepci hotelu vůbec nezajímala.
V tomto hotelu jsme měli i snídani. Ta byla formou bufetu. Musím se přiznat, že horší snídani jsem v hotelu v životě nezažil. Všechny sýry a uzeniny vypadaly už na první pohled oschle a nevábně. Ochutnání některých z nich to jen potvrdilo. Míchaná vajíčka byla poměrně hodně připálená, džusu tam byl litrový džbán pro celý hotel a pak už žádný nikdo nedonesl. Zkrátka nám ze snídaně nechutnalo vůbec nic.
Poslední hotel nás čekal v italském Udine. Tak trochu jsem spoléhal na to, že nepěkné zážitky z cesty stará dobrá Itálie sfoukne ve vteřině. Ihned po příjezdu jsme se ale dozvěděli, že tento hotel se snaží být udržitelný, a proto nás nečeká snídaně formou švédských stolů či bufetu, ale dostali jsme list, ze kterého si můžeme vybrat, co vše k snídani chceme. To nám oni na ráno na konkrétní čas připraví.
Nad vyplňováním snídaňového listu jsme strávili snad půl hodiny. Vybrat čas, kdy přijdeme na snídani taky nebylo nic jednoduchého. Na dovolené se člověk podle snídaně orientovat nechce a chce si ji dát až vstane.
Proti udržitelnosti nic nemáme, naopak jsme hotel chválili za to, že postupuje tímto způsobem, i když to pro jeho návštěvníky znamená komplikace. Vystřízlivění ale přišlo u snídaně. Navolili jsme si k snídani různé druhy italských uzenin a sýrů, které jsme chtěli ochutnat. Vybrali jsme toho celkem dost, takže sladkosti a další věci z listu jsme nezaškrtávali. Měli jsme prostě chuť na tohle.
Ráno nám toho ale naservírovali sotva polovinu s omluvou, že některé salámy a sýry nejsou momentálně k dispozici. Takovou informaci jsme ale měli dostat ještě před vyplňováním listu, protože se taky mohlo klidně stát, že bychom nemuseli k zaplacené snídani dostat vůbec nic. I tak jsme ale ze snídaně odcházeli pěkně hladoví.
I když to byl nádherný výlet a viděli jsme spoustu krásný věcí, je smutné, že člověk, který je ubytován ve čtyřhvězdičkových zařízeních se celou dovolenou těší domů, až se konečně vyspí ve své posteli.
