Článek
Adresát nezastižen či ztracená zásilka, to je jen drobný výčet věcí, které si člověk může vyslechnout, když k přepravě své zásilky využije služeb České pošty. Poštou se dnes posílá ledacos. Umíte si však představit, že byste poštovní společnosti svěřili do rukou osud svého dítěte? U nás se takovýto způsob přepravy dětí nikdy nepraktikoval, avšak v historii poštovních a přepravních společností takováto rarita existovala.
Poštovní služba Spojených států amerických se neustále vyvíjela, a to už od svých počátků, které se datují do roku 1775. Malá poštovní revoluce se ale zrodila až po roce 1912, kdy americká pošta zavedla balíkovou přepravu. Do této doby totiž pošta nepřijímala zásilky, které byly těžší než 1,8 kg. Zákazníci novou službu přivítali s otevřenou náručí, neboť od toho okamžiku mohli efektivně posílat v podstatě cokoliv po celém území jejich země, a to do 23 kilogramů. Často se tedy stávalo, že lidé nebohým pošťákům předávali balíčky, které obsahovaly plata vajec, živé hady nebo cihly. Určitá vágnost zákonů totiž nestanovovala, co se přepravovat smí a co nikoli. Netrvalo tedy dlouho, než si lidé z chudších vrstev spočítali, na kolik je vyjde poštovní známka a na kolik náklady na cestu.
První zdokumentovaný případ poslání dítěte poštou se podle historičky amerického národního poštovního muzea odehrál roku v Ohiu roku 1913. Tehdejší manžele Beaugeovi předali pošťákovi své nemluvně, aby ho doručil do necelé dva kilometry vzdáleného domu jeho babičky. Za tuto přepravu zaplatili 15 centů, a to i včetně pojištění zásilky. Když se tato kuriózní situace dostala do novin, rozpoutala doslova poštovní šílenství.
Ihned po tomto incidentu se v novinách objevil další případ. Tentokrát se jednalo o pětiletou May Pierstorffovou. Ta měla jet navštívit svou babičku do města vzdáleného asi 105 km. Její rodiče si ale uvědomili, že malá dívenka stále ještě splňuje váhové limity pro zaslání balíku a že pokud ji pošlou poštou, tak podstatně ušetří, než kdyby jí museli zakoupit jízdenku na vlak.
Charlotte May Pierstorff
Přilepili jí tedy na kabát známky v hodnotě 53 centů a posadili ji do přihrádky v poštovním vagónu. Jsou známy ale i případy, kdy děti nebyly posílány jen na krátké a středně dlouhé trasy. Příkladem toho může být šestiletá Edna Neff, která byla odeslána svému otci na trasu dlouhou 1150 km, a to z Floridy do Virginie.
I přesto, že není nikde záznam o tom, že by se jakémukoliv dítěti něco přihodilo, či by bylo dokonce ztraceno, po dvou letech praxe přišlo od pošty nové nařízení, které zakazovalo posílání dětí. Dodnes tak tyto případy zůstavají vzpomínkou na doby, kdy si lidé bezmezně důvěřovali a poskytované služby byly kvalitní.
Zpracováno na základě:
