Článek
Ozývají se dokonce hlasy, že jde o diskriminaci nakupujících. O co konkrétně jde? O slevové kartičky, které u některých řetězců existují už jen ve virtuální podobě. Pokud jde o slovo „diskriminace“, byl bych opatrný. Nárok na slevu přece není povinný a je čistě na konkrétním řetězci, jaká pravidla si nastaví. Je to soukromý podnikatelský subjekt a do jeho marketingu mu nikdo nemá co mluvit.
Jen s chytrým telefonem
Zpět ale k těm slevovým kartičkám a seniorům. Ano, pro některé to problém být může – pokud chytrý telefon nemají nebo s ním neumí natolik, aby si do něj aplikaci nainstalovali a dokázali ji používat. Nakoupit „se slevou“ pak pro ně může být složitější.
Za diskriminaci to ale nepovažuju. Pořád existují další možnosti: mohou daný obchod bojkotovat a chodit jinam, mohou kupovat zboží, které není vázané na kartičku, nebo nakoupí bez ní za plnou cenu. Stejně tak mohou požádat někoho, aby jim svou kartičku „pípnul“. A pak je tu ještě moje elegantní řešení.
Tiskárna, papír, nůžky a izolepa
Mám babičku, která nemá chytrý mobil. Jenže chce chodit do jednoho konkrétního obchoďáku a zároveň chce uplatňovat slevy, které se načítají jen přes kartu v aplikaci. Co s tím? Řešení zabere asi pět minut a potřebujete k němu tiskárnu, papír a kousek izolepy.
Já chytrý telefon mám, takže mám i příslušnou aplikaci. A není nic jednoduššího než si zobrazit čárový kód, udělat screenshot a ten obrázek poslat na domácí tiskárnu. Za chvíli mi vyjede papír s vytištěným kódem slevové kartičky. Vezmu nůžky a ustřihnu ho tak, aby měl formát karty a vešel se do peněženky.
Kdybych měl laminátor, zalaminoval bych ho. Nemám, takže beru izolepu a kartičku přelepím – ať je pevnější a vydrží i nějakou tu vlhkost. Hotovo. Babička má fyzickou „kartičku“ do obchodu, který jinak uznává jen aplikaci.
Nejsou to poustevníci
Čekám, že se v diskuzích objeví desítky názorů typu: „A co lidi, co nemají děti ani vnoučata, nebo bydlí daleko?“ Kolik takových úplně osamělých seniorů reálně je? A opravdu nemají žádné známé, kamarádky, sousedy – a ti zase své děti nebo vnoučata?
A i kdyby rodina bydlela desítky kilometrů daleko: to fakt nemají jednou za pár týdnů čas přijet a během pěti minut udělat babičce stejnou kartičku?
Je mi líto těch seniorů, kteří opravdu nikoho nemají – žádné děti, vnoučata, kamarády ani známé. Ale kolik takových je? Minimum. Podle mě je lepší hledat cestu než pořád vysvětlovat, proč něco nejde. Tohle je přesně ukázka toho, že nemusíme supermarketům diktovat, co mají dělat, a nemusí do toho vstupovat stát. Stačí papír, tiskárna, nůžky a kousek izolepy. A je vyřešeno.
