Článek
Denně poslouchám, jak prý vydělávám statisíce, zatímco svým zaměstnankyním nechci přidat ani korunu. Některé mi to řeknou přímo do očí, jiné si mě raději berou do pusy za zády. V jejich očích jsem lakomec, vykořisťovatel a člověk, který si žije nad poměry, zatímco ony dřou za almužnu. Ať se jim to snažím vysvětlovat sebevíc, mám pocit, že mluvím do zdi.
Obrat opravdu není zisk
Celá tahle pohádka o mých „statisících“ vznikla vlastně docela jednoduše. Mé zaměstnankyně vidí, kolik peněz projde pokladnou za den, za týden, za měsíc, a automaticky si myslí, že to všechno jsou moje peníze. Že to, co se vybere, je rovnou můj osobní výdělek. Jenže takhle podnikání opravdu nefunguje.
To, co vidí v kase, není můj zisk. To je obrat. Tržba. Peníze, které obchodem protečou, ale rozhodně nekončí automaticky v mé kapse. Jenže právě tenhle základní rozdíl spousta lidí buď nechce pochopit, nebo ho chápat odmítá. A pak samozřejmě snadno vznikne dojem, že majitel obchodu sedí na hromadě peněz a jen se směje zaměstnancům do tváře.
Velké tržby neznamenají velké bohatství
Ano, měsíční obraty jsou skutečně ve statisících. Jenže z těchto peněz se platí úplně všechno. Nejen mzdy zaměstnankyň, ale i odvody za ně, které putují státu. Dále nákup zboží, které se prodá i které teprve čeká v regálech. A samozřejmě provoz samotného obchodu — energie, voda, plyn, nájem, služby a další pravidelné výdaje, bez kterých by provoz nemohl fungovat ani týden.
Když to člověk vidí zvenku, snadno si řekne, že když obchod protočí tolik peněz, jeho majitel musí být za vodou. Jenže realita je úplně jiná. Peníze se v podnikání netvoří tím, že jen přijdou do pokladny. Hlavně zase rychle mizí ven.
A co mi vlastně zůstane?
Ano, ve výsledku mi zbude víc než běžné prodavačce na kase. To nijak nepopírám. Jenže ani to není taková sláva, jak si ostatní představují. I z toho, co mi zbude, musím zaplatit daň z příjmu, zdravotní a sociální odvody. Takže ta částka, která se nakonec tváří jako „můj výdělek“, se dál ještě krátí.
A ano, je to víc než mají moje zaměstnankyně. To je pravda. Ale statisíce? To opravdu ne. Jenže zkuste tohle vysvětlovat lidem, kteří vidí jen plnou kasu a nevidí všechno to, co se platí v pozadí.
Ony chtějí jistotu. Já nesu riziko
Chápu, že některým vadí, že mám víc než ony. Jenže ony zároveň nevidí to, co za tím je. Ony nenesou podnikatelské riziko. Když je obchod zavřený, když se nedaří, když přijde problém, pořád mají svou mzdu, své volno, své neschopenky, nárok na dovolenou a v některých případech i odstupné.
Já mám naopak na bedrech všechno. Když se něco pokazí, nejdu domů s tím, že to někdo vyřeší za mě. Jsem to já, kdo řeší výpadky, ztráty, problémy s dodavateli, účty, stát, kontroly, provoz i to, co se stane zítra, pozítří a příští měsíc. Když se obchod dostane do potíží, nespadne to na pokladní. Spadne to na mě.
Za ty nervy si snad něco navíc zasloužím
Přesně proto si myslím, že je naprosto normální, když člověku, který podniká, zůstane o něco víc než zaměstnanci. Není to odměna za nicnedělání. Je to cena za nervy, odpovědnost a riziko, které ostatní nést nechtějí.
A pokud si některá z mých zaměstnankyň opravdu myslí, že je podnikání tak snadný způsob, jak se dostat „do vaty“, nic jí nebrání si vlastní obchod otevřít. Ať si to zkusí. Ať po prvním měsíci placení faktur, mezd, odvodů a dalších nákladů přijde vyprávět, jak báječné je být majitelem prodejny.
Možná by pak některé z nich velmi rychle pochopily, že plná pokladna ještě neznamená plnou peněženku. A že to, co zvenku vypadá jako pohodlný život podnikatele, je ve skutečnosti často jen hromada stresu, odpovědnosti a neustálého počítání.
