Článek
Jsem jeden z těch, co nedají dopustit na Chorvatsko. Je to určitá každoroční tradice. Každý rok jezdíme stále na stejné místo. V podstatě z takové setrvačnosti. Známe naše domácí, známe lokalitu, nic nás tam nepřekvapí. Když nad tím ale začínám přemýšlet, je to pro mě opravdu týden pohody, nebo řehole?
Přípravy na cestu
Můj úkol je v rámci dovolené jasný. Musím se postarat o to, abychom tam dojeli. Tedy, musím dát do kupy auto, zkontrolovat, zda je v pořádku. Natankovat plnou nádrž, nachystat povinnou výbavu. Mým úkolem je také koupit si nějaké to pivo v akci, abych měl na místě co konzumovat. Další součástí mého úkolu je ukládání zavazadel do kufru auta. Na první pohled žádná věda, ale většinou to nějakou dobu trvá, než vše přeskládám tak, abychom byli schopni vyrazit a aby nic nechybělo.
Cesta
Za ty roky tak nějak vím, kudy jet. Volíme variantu s objížděním Slovinska, protože nechci těm vydřiduchům platit předraženou dálniční známku. Ještě vzpomínám na dobu, jak jsem to zvládl s auto atlasem. Potom s navigací a teď už jedu v podstatě po paměti. Když to jezdíte každý rok, tak se to nezapomíná.
Ano, nějaké ty kolony jsou negativem, ale přežít se to dá. Jezdíme takzvaně na jeden zátah, s několika hodinovým odpočinkem, spánkem v autě. Prostě, chceme být co nejdříve na místě. To pro mě znamená dny před tím dostatečně spát a na cestu se vybavit pořádným přídělem jídla, káv a energetických drinků. A když bych přece jenom nemohl vydržet, zastoupí mě na pár hodin manželka.
Dovolená
Každý den je stejný, monotónní. Já zajdu na nákup pro místní pečivo, manželka připraví snídani. Poté se jdeme válet na pláž. Vrátíme se na jednoduchý oběd, poté znovu pláž a večer večeře, kterou opět připraví manželka. Pochopitelně z dovezených zásob a zavařených pokrmů, aby to měla co nejjednodušší. Večer klasika v podobě procházky po městě, podél pláže a posezení na terase s pivem, v případě manželky s vínem.
Přípravy na odjezd
Týden uteče jako voda, blíží se termín odjezdu. Pro mě to opět znamená nutnost být odpočatý, narovnat věci do auta. A zvládnout cestu zpět. Stejně jako při příjezdu do Chorvatska, tak po příjezdu domů, jsem minimálně jeden den zcela nepoužitelný, protože se vyrovnávám s krátkodobým nedostatkem spánku. Zatímco já odpočívám, manželka využívá daný den k vybalování zavazadel a nekonečnému, celodenním upraní.
Stojí to za to?
Přemýšlím, zda taková dovolená vlastně stojí za to? Zda je to týden pohody, nebo naší každodenní nudy, pouze ne v našem rodinném domku, ale v apartmánu tisíc kilometrů jižněji. Manželka vaří a uklízí, místo na zahradě jsme na pláži nebo terase. Nic nového nevidíme, nic nového nepoznáme. Ale je tu moře, to u nás nemáme. Kvůli němu za to tenhle týdenní monotónní chorvatský trip prostě stojí.
