Chtěl jsem dědit a teď toho hořce lituji. Musím se doprošovat a platit

Kdo by někdy nesnil o tom, že něco zdědí. Ideální je pochopitelně dědictví v podobě peněz – přistanou vám na účtu a můžete si s nimi dělat, co chcete. Trochu složitější už to může být s nemovitostí, ale i ta se může na první pohled jevit jako fajn dědictví. Přesně tohle jsem si myslel, než přišlo velmi kruté vystřízlivění. Bohužel.

Přišel jsem nadšený domů s informací, že jsme zdědili dům. Prvotní jásot ale rychle opadl ve chvíli, kdy jsem začal informace rozvádět do detailů. Nejsem totiž jediným dědicem, jsme tři. A „nemovitostí“ se rozumí starý, neudržovaný rodinný dům, který na první pohled vypadá, že se brzy zřítí. Takže nic moc terno…

Nejprve se o tu nemovitost musíme nějak postarat. Opravit místa, kudy zatéká, a postarat se o to, aby se v domě aspoň trochu topilo, aby nepopraskala voda a topení. Obojí znamená jediné – náklady. A kdo je zaplatí? My, dědicové, ze svých vlastních kapes, pokud chceme v budoucnu profitovat z toho, že z dědictví můžeme mít nějaké peníze.

Protože moji dva sourozenci mají doslova všechno „na háku“, byl jsem to já, kdo musel vzít iniciativu do svých rukou, objednat řemeslníka, nechat si vypracovat časový a finanční odhad a potom jít za svými příbuznými s nataženou rukou. Doslova jsem se musel doprošovat a žebrat, abychom se na těch nezbytných nákladech společně podíleli. Nakonec jsme se jakž takž domluvili a prvotní záchranné práce na domě se zahájily.

Dobrá, ale co dál? Můj nápad byl jasný a přímočarý – ruinu i s pozemkem co nejdříve prodat, ať to padá na hlavu novému majiteli a ať si s tím dělá, co chce. A doufal jsem, že tohle, podle mě nejlepší řešení, odsouhlasí i moji dva sourozenci. Ale omyl.

Jeden přišel s myšlenkou, že mít v dnešní době nemovitost je terno, a tudíž by dům chtěl pronajímat. Netuším, jestli si ho dobře prohlédl, ale přál bych mu vidět nájemníka, který by v té ruině dobrovolně bydlel a platil měsíčně víc než tisíc korun. Nehledě na to, kolik by propálil za topení.

Druhý zase navrhl, že by dům zrekonstruoval a bydlel v něm. Ve svém „geniálním plánu“ sice zmínil, že my na rozdíl od něj bydlení máme, ale asi záměrně zapomněl na fakt, že by nás v takovém případě musel vyplatit.

Chtěl jsem dědit a teď toho lituji. Samozřejmě mě už napadlo se dědictví zříct. Nikdo mě k jeho přijetí nutit nemůže. Tím bych se zbavil starostí i problémů, ale zároveň i několika stovek tisíc, které by z domu pro každého z nás mohly kápnout. A za desítky hodin starostí a stresu je to vlastně docela hezká odměna, že?

Každopádně mi s dědictvím, které mi spadlo do klína, došlo jedno obrovské vystřízlivění. Získat něco bez jakékoli námahy není tak fajn, jak se na první pohled zdá. Obzvlášť když to není jen vaše a není to v super stavu. Přicházejí hlavně problémy a komplikace. Stojí za to je vyměnit za peníze?

Zdroj: https://portal.gov.cz/informace/odmitnuti-vzdani-se-a-zreknuti-se-dedictvi-INF-80