Článek
Oslavit narozeniny se dá opravdu různorodě. Někdo je neslaví vůbec, jiný uspořádá malou oslavu doma, další si pronajme nějaký prostor a jiný se rozhodne, že je oslaví v restauraci. Ano, poslední možnost je bezesporu nejpohodovější z hlediska organizace, ale zase nejdražší — pokud má vše proběhnout tak, jak každý očekává. A právě na jedné takové oslavě jsem byl.
Pijte a jezte
Byl jsem pozván na oslavu kamaráda do místní restaurace. Těšil jsem se, že jeho kulatiny oslavíme a bude to zábava, ale skončilo to hádkou a malým fiaskem. Pravidla, která hostitel nastavil, byla jasně daná: jídlo z jídelního lístku si může každý dát jedno hlavní; pivo a víno neomezeně; koktejly nebo panáky tvrdého alkoholu si každý platí sám.
V pohodě — chápu, je to logické. Vzhledem k cenám a počtu hostů to chtěl hostitel udržet na uzdě. I tak ale platí, že jídlo za pár stovek a pivo za více než šedesát korun znamenají, že to levná oslava nebude. Čas od času si ještě hostitel vytáhl někoho od stolu, aby si s ním dal u baru drink, jednoho panáka, na který dotyčného pozval.
Pojď, zvu tě
Pak přišla řada na mě. Já a pár dalších kamarádů jsme se vydali k baru, kde si připijeme s oslavencem, který výslovně řekl, že nás zve na něco tvrdšího a že si můžeme vybrat, na co máme chuť. Všichni včetně oslavence si objednali, řekněme, to nejobyčejnější a nejlevnější. Já však nikoli; tvrdý alkohol piji jen výjimečně. Objednal jsem si karibský rum. Nic extra drahého — sklenička stála kolem stokoruny. Měli tam i násobně dražší kousky, ale nechtěl jsem kamaráda sedřít z kůže, když to platí. Prostě jsem si objednal druh alkoholu, který piji, a značku v přijatelném cenovém limitu.
Přesto nastal problém. Když oslavenec viděl, že mám jinou sklenici než oni a že nápoj má jinou barvu než jejich zelená či „lak na rakve“, zbystřil a hned se mě ptal, co to piji. V klidu jsem odpověděl s dodatkem, že je to alkohol, který mám rád a preferuji.
To ti platit nebudu
Všechno jsme mohli v klidu a bokem vyřešit jako dospělí lidé: mohl mi normálně říct, že spíš čekal, že si dám nějakou obyčejnější lihovinu, a já mu mohl někde za rohem dát stokorunu a bylo by to vyřešeno. Ale on ne. Začal být agresivní, skoro křičel, že když je to „z cizího“, nemám hranice ani úctu a objednávám si schválně drahé pití. Ach jo, od kdy je jedna sklenička za stokorunu nějaké extra drahé pití, když samotné pivo stojí přes šedesát a platí ho všem?
Hned začal apelovat na barmana, že tenhle rum na účtu mít nebude, ať ho vyškrtnou, že si ho musím zaplatit sám. Obsluha chvíli vyjeveně koukala, ale pak mi vystavila účet; já to zaplatil kartou a bylo vyřešeno. Vrátil jsem se ke stolu, dopil svoje pivo, rozloučil se s ostatními a vyrazil domů s jistotou, že na oslavu tohoto pána už nikdy v životě nepůjdu.
