Článek
Chcete jet někam autobusem a víte, že tam je platební terminál a lístek si koupíte jednoduše tak, že prostě pípnete kartou. Proč byste si tedy měli brát hotovost, že? Přesně takhle jsem uvažoval, když jsem vyrazil na delší cestu přes půl republiky. S tím, že si lístek prostě koupím až u řidiče. Tímhle spojem jsem už několikrát jel, plný nikdy nebyl, tak jsem nepovažoval za nutné řešit lístek online předem.
Terminál nejde
Nastupuji asi jako třetí, řeknu řidiči cíl cesty s tím, že plánuji zaplatit kartou. Ale ouvej, nastal problém, prý nejde terminál. No, tak co teď? Počkat, až půjde, nebo to vyřešit jinak? Já mám jasno, já tím autobusem prostě jedu, ať se děje cokoliv. Že terminál nejde, není můj problém, to je problém dopravce, autobusu, řidiče, rozhodně ne můj.
Musíte v hotovosti
Řidič je pochopitelně rázný a tvrdí mi, že jízdenku mu musím zaplatit. A když nejde terminál, tak v hotovosti. Znovu mu opakuji, že prostě nemám. Jízdenka stojí k dvěma stovkám korun a já mám u sebe sotva padesátikorunu v mincích. On pochopitelně argumentuje tím, že mám smůlu, že nejedu. Že si mám dojít do bankomatu, ale počká na mě maximálně tři minuty, protože chce jet na čas.
Vím, kde je bankomat, a jsem si jistý, že pod pět minut bych to nedal, ani kdybych běžel. A tak prostě setrvávám na místě s tím, že já nikam nejdu. Jediný směr, kam půjdu, je do autobusu. Ven rozhodně ne.
Cestující začali mít problém
Blížil se čas odjezdu a cestující už byli viditelně nevrlí, nespokojení, že je konflikt, a vypadá to, že autobus na čas neodjede. A já se bál, co přijde. No, možnosti jsou jen dvě. Buď se vzbouří proti řidiči, nebo proti mně a budou mě chtít vyhodit z autobusu. A bylo jasné, že po chvíli to zjistím. Stále jsem trval na tom, že nechám řidiči těch pár drobných a půjdu si sednout do autobusu. A on trval na tom, že ne, že zadarmo prostě nejedu.
Nastal čas odjezdu a první cestující se začali ozývat. Ať jedeme, ať mě nechá být, že nechtějí zpoždění. A když jich bylo několik, stalo se to nejlepší, co mohlo. Řidič, naštvaný a arogantní, řekl doslova, ať si táhnu někam sednout a nelezu mu na oči. A já to bral jako vítězství, dokázal jsem to. Pojedu, i když nemám na lístek – ale ne vlastní vinou.
Kdo za to může?
Já pochopím, že technika může zradit. Ale v tom případě by měl existovat nějaký postup, co je potřeba udělat, jak to vyřešit. Když někdo nabízí platbu kartou, tak s tím cestující počítá. Přece nemůžu jít do bankomatu a riskovat, že mi autobus ujede? A čekat dvě hodiny na další? Tak jsem to vyřešil adekvátně situaci, trval na svém, protože na mé straně chyba očividně nebyla.
