Článek
S rodiči máme víceméně dobré vztahy. Občas se ale najdou situace, kdy to drhne – nejčastěji kolem našich dětí, tedy jejich vnoučat (co se týče hlídání, stravy, životního stylu a různých aktivit). Další oblast, kde to často skřípe, je můj vlastní život. Pořád si totiž myslí, že mi do něj mohou mluvit.
V dětství jsem to chápal
Když jsem byl kluk a bydlel u rodičů, připadalo mi normální, že budu plnit, co chtějí. Dostával jsem kapesné, kupovali mi věci, prali mi a vařili. Bylo tedy logické, že budu aspoň částečně poslouchat jejich rady. A dělal jsem to? No, jak kdy.
Jenže teď, když jsem dospělý, je situace jiná. Bydlím sám se svou rodinou, mám partnerku, děti, práci – prostě vlastní život, který chci řídit podle sebe. Nechci, aby mi do něj rodiče zasahovali. Oni ale občas cítí potřebu to dělat, a bohužel se to pak neobejde bez hádek.
Jsi nevděčný syn, který si dělá, co chce.
Jedna taková hádka se týkala koupě auta. Úplně obyčejného rodinného vozu, žádné výstřednosti. Slušná ojetina za přijatelnou cenu. Když jsem zmínil, že už se blížím ke konečné dohodě, najednou se z toho stal problém.
Rodiče naléhali, že bych měl pořídit auto novější a lepší, a že mi na něj klidně půjčí. Jenže já chtěl auto, které odpovídá našim možnostem. Nechtěl jsem si brát jejich peníze s tím, že je nemusím ani splácet. A v tu chvíli jim „bouchly saze“.
„Jsi nevděčný syn, který si dělá, co chce,“ vyčetli mi. Jen proto, že jsem si nenechal vnutit jejich představu. Podle nich budu jezdit ve staré nebezpečné kraksně a odmítám si nechat poradit. Ach jo…
Vždyť je to koloběh života
Podle mě je normální, že když děti dospějí, jdou si po svém. To, že se o mě rodiče starali do ukončení studií, jim přece nedává právo řídit mi život i dál. I já vychovám své děti, budu je podporovat, pomáhat jim, dokud to budou potřebovat – a až si založí vlastní rodiny, nebudu jim zasahovat do života.
Takhle to prostě funguje. Moji rodiče vychovali mě, já vychovám další generaci, a ta zase tu další. Až rodiče zestárnou, nenechám je samozřejmě napospas. Budu jim nablízku, pomůžu, když budou potřebovat k lékaři, zajistit nákupy, cokoliv. To je podle mě skutečná vděčnost.
Tohle je podle mě ta pravá vděčnost. Ne to, že je v dospělém věku budu poslouchat na slovo. Pokud si tohle myslí, budou se muset smířit s tím, že takhle to zkrátka nebude.
