Článek
Jsem spokojený ve své stávající práci? Ano, jsem. Odpovídám na další inzeráty a občas zajdu na pohovor? Ano! Proč? Protože nikdy není na škodu zjistit, jak je na tom konkurence a kolik by mi mohla nabídnout. Třeba i proto, abych pak touto sumou mohl „vydírat“ svého zaměstnavatele: buď mi zvýší plat na částku, jakou mi nabízejí jinde, nebo k jiné firmě skutečně odejdu. Ano, tak jednoduché to je.
Mám rád jednání na rovinu
Poslední roky mám pocit, že se všechno neuvěřitelně mění. Dřív bylo standardem, že se v inzerátu jasně uvedlo, co má uchazeč umět, co se od něj očekává a co konkrétně bude dělat. A dnes? Samé sáhodlouhé odstavce líbivých řečí, pozice pojmenované nicneříkajícími anglickými názvy a žádné orientační platové rozmezí.
Samozřejmě, to poslední dokážu pochopit. Nejsem zastánce rovných platů – každý by měl dostávat tolik, kolik si dokáže uhádat na základě svých znalostí, zkušeností i vyjednávacích schopností. Ale když už všechno dospěje do bodu, kdy chci znát nějaké konkrétní číslo, očekávám, že mi ho druhá strana jasně řekne.
Kolik nabízíte?
Většinou jsem se setkal s tím, že mě personalista přímo konfrontoval otázkou, jaký plat si představuji. Měl jsem to snadné, nemusel jsem nic složitě hledat a zjišťovat. Hlásím se totiž vždy na podobné pozice, jakou teď zastávám. A tak jsem si vždycky řekl o 10 procent více, než mám momentálně, a pak jsme se o tom mohli bavit dál.
Jenže poslední firma, kde jsem byl, byla doslova skoupá na slovo. Nikdo se mě neptal, kolik bych si představoval vydělávat. Tak jsem vzal iniciativu do svých rukou a narovinu se zeptal, jakou částku mi nabízejí. A jejich odpověď mě nenechala vyjít z údivu.
U nás je to skvělé
Myslíte si, že řekli konkrétní částku? Ne. Nebo aspoň nějaké rozmezí? Taky ne. Ani mi neoznámili, že by mohli nabídnout stejnou mzdu, jakou mám nyní, nebo třeba jen o něco vyšší. Personalista se dokázal odpovědi dokonale vyhnout. Pořád dokola mluvil o tom, jak je firma skvělá, jaké tam panuje přátelské prostředí, perfektní kolektiv, kolik týdnů dovolené budu mít, že mohu využívat sick days, vyjmenoval všemožné firemní benefity… Někoho to možná zajímá, ale já chtěl v tu chvíli jediné: slyšet, kolik za svou práci dostanu.
Líbivé řeči mě nezajímají, řekněte konečně částku
Začínalo to být trapné. Když několik minut posloucháte, jak skvělé by to pro vás ve firmě bylo, ale stále se nedozvíte konkrétní číslo, logicky to vytočí každého. A tak jsem to nevydržel a zpříma řekl: „Líbivé řeči mě nezajímají, řekněte konečně částku.“ Personalista na mě vyjeveně hleděl, něco zamumlal a pak se začal přehrabovat v papírech.
Konečně padla částka a mně došlo, proč se tomu tak dlouho vyhýbal: výplata by byla asi o 15 procent nižší, než co mám teď. Když jsem poté vyslovil svou platovou představu, dozvěděl jsem se, že je prý naprosto neakceptovatelná a firma na ni nemůže přistoupit. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem tam byl naprosto zbytečně. Naštvaně jsem procedil, že kdyby mi tohle řekl hned na začátku, mohli jsme si oba ušetřit spoustu času. Sbalil jsem si věci, rozloučil se a odešel – s jistotou, že na inzerát této firmy už nikdy neodpovím, i kdyby slibovali kdovíco.
