Článek
Cesta MHD sama o sobě není něco, co by člověk dobrovolně vyhledával. Městskou hromadnou dopravou jezdíme proto, že může být levná a rychlá. Pokud by nabídlo stejné benefity i naše auto, je jasné, že radši sedneme do něho. Svézt se čas od času veřejnou dopravou však nemusí být na škodu. Člověk zjistí, jak se lidé z tvorů společenských mění v asociální jedince.
Tak kam si sednu?
Jezdit z první stanice má své výhody. Můžete si nejenom vybrat místo k sezení, protože většina z nich je volných. Můžete také pozorovat přistupující lidi a jejich chování. Ano, jejich asociální chování. Je slušností sednout si vždy na vnější část dvojsedadla a své zavazadlo si dát pod sebe. Prostě, sednout si tak, aby člověk zabíral jenom jedno místo a umožnil jiným cestujícím si pohodlně přisednout.
No ale co se jako samozřejmost zdá, to není realita. Stačí chvíli sedět, pozorovat nastupující cestující a jejich asociální chování. Kdo si sedne na vnější část dvojsedadla, ihned vedle sebe položí zavazadlo. Proč? Přece aby si k němu nikdo nesedl. Jsou ale tací, kteří jdou ještě dál. Sednou si rovnou na vnitřní část dvojsedačky a své zavazadlo položí na druhou, vnější polovinu.
Jak přistupují lidé, místa se postupně plní. Z celé kapacity autobusu je lidmi obsazená polovina, na druhé polovině jsou zavazadla, nebo jsou místa záměrně blokována. Přichází další cestující, sedá si vedle mě. Na jediné v tu chvíli volné místo. Ti ostatní musí vybírat a žadonit o možnost přisednutí.
Jak vystoupím?
Autobus se začíná plnit. Ti, co nemají odvahu někoho oslovit kvůli uvolnění místa, stojí. Chápu je, když je někdo hulvát, asociální jedinec, také bych neměl náladu ho prosit, aby mi místo uvolnil. Když nemá tolik slušnosti a musí sám zabírat dvě místa, nestojí mi taková osoba ani za pozdrav.
Ale tohle není jediné asociální chování jedinců ve vozidlech městské hromadné dopravy. Jsou tu také ti, kteří nechtějí sedět. Chtějí stát. Z logiky věci, normální člověk najde takové místo, kde nebude překážet. Nebude blokovat vyhrazená místa pro vozíčkáře nebo kočárky. A už vůbec nebude stát těsně u dveří. No, normální člověk tohle dělat nebude. Ale jsou i tací, kteří u volby místa moc nepřemýšlí.
Udělají krok do vozu, nastoupí a stojí. Ani se nehnou. Zastaví se v prostoru dveří. Nejenom, že blokují další nastupující, kterým vytvářejí překážku ze svého těla. Oni blokují i mě. Chci vystoupit. Můj spolusedící mě ochotně pouští. Sunu se v poloprázdném autobusu ke dveřím. Tam stojí hlouček lidí. Musím se jimi prodrat k tlačítku „stop“, kterým dám signál, že chci zastavit v zastávce na znamení. Daří se. Autobus zpomaluje, zastavuje, dveře se otevírají. Další souboj s blokujícími asociálními lidmi. Dochází ke kontaktu, konečně vystupuji. Zastavím se a přemýšlím nad tím, že příště pojedu radši autem.
