Myslel jsem si, že hotovost je „svoboda“. Po týdnu jsem měl jen nervy

I když je dnes standardem platit kartou, mobilem nebo hodinkami, pořád se najdou zarytí příznivci hotovosti. Lépe řečeno odpůrci bezhotovostních plateb. Ať už je jejich motivace odmítání poplatků bank a karetních společností, nebo pocit, že jde o sledování finančních toků, prostě jsou mezi námi. A používají jen hotovost. Já jsem si zkusil týden „zapadnout“ mezi ně. A byl to zážitek, který nechci opakovat.

Když bez karty, tak pořádně. Jasně, bylo by jednoduché dojít k bankomatu, zasunout kartu a vybrat hotovost. Jenže ne — kartu jsem zamkl do šuplíku a pro výplatu, která mi chodí na účet, jsem vyrazil do banky.

A tady začalo dilema: vybrat jen pár tisíc, nebo celou výplatu a pak s desítkami tisíc v kapse šmajdat po městě? Zvolil jsem radši první možnost. Začal jsem hledat banku, která má i pokladnu a zároveň rozumné otevírací hodiny. Už jen tohle je slušná fuška. Nakonec se zadařilo. Sice jsem cestoval přes půl města a ztratil hodinu času, ale konečně mám v kapse potřebnou hotovost.

Hotovost berou všude, takže obavy, že bych někde měl problém, jsem samozřejmě neměl. Začínám v potravinách, kde se dvoutisícovka ukázala jako problém. Už to vypadalo, že odejdu bez nákupu, ale nakonec nevrlá pokladní zavolala posilu, která jí přinesla do kasy hotovost na vrácení. Uff, nákup mám. Jen jsem místo obvyklých vteřin čekal u pokladny několik minut. Aspoň už mám rozměněno a další placení bude snazší.

Najednou mi došlo, že u každé platby musím hlídat, jestli mě někdo neošidí. V supermarketech je to lepší — na displeji vidím, kolik mi mají vrátit. Takže jediné, co mě zdržuje, je stát u pokladny a počítat drobné, jestli sedí s číslem na displeji.

Ve stáncích a u malých obchodníků je to horší. Tam si musím nejdřív v hlavě spočítat, kolik mi mají vrátit, a pak si ještě přepočítat vrácené peníze. První dny to dělám poctivě. Pak rezignuju a slepě věřím, že jsou všichni poctiví.

Nakupuju, utrácím a najednou zjišťuju, že nemám z čeho brát. Takže to musím řešit „pohodlněji“: sedám do auta a jedu do banky vybrat zbytek výplaty. V autě mě snad nikdo nepřepadne a peníze dovezu domů. Tam je zamykám do šuplíku vedle platební karty — kterou mám extrémní nutkání si vzít, ale musím být na sebe tvrdý.

Nenakupuju jen v kamenných obchodech, ale i online. Takže i tady se musím vyhnout kartě. A to znamená dvě komplikace: musím zvolit dobírku, což navýší dopravu o několik desítek korun. A zároveň musím vybírat jen kurýra nebo výdejní místa. S boxy mám utrum — tam se často platí jen bezkontaktně. Volím tedy výdejní místo a modlím se, abych to stihl z práce do zavíračky.

Energie se samy nezaplatí, musím já. A samozřejmě jsem si ten hotovostní týden naplánoval zrovna na dobu, kdy se platí zálohy na elektřinu, vodu a plyn. Váhám, jestli to neposlat z účtu jako obvykle. Nakonec to zavrhnu. Když hotovost, tak hotovost.

Vyrážím na poštu, vyplňuju poštovní poukázku typu A — peníze složím cash a pošta je pošle dodavateli na účet. Ani nevím, jak dlouho to trvá. A úplně mě dorazí, že jedna taková operace stojí 52 Kč.

Týden se konečně chýlí ke konci. Začínám dávat dohromady, kolik jsem kde utratil a jestli všechno sedí. Jenže to bych si musel brát všude účtenky — a to nedělám. Najednou mi přijde, že té hotovosti mám nějak málo, že jsem za týden nemohl tolik utratit. Vzpomenu si na internetové bankovnictví, kde bych normálně viděl každý pohyb: kdy, kde, za co. Takhle nevím nic.

Moji snahu vydržet jen s hotovostí definitivně zlomí chvíle, kdy partnerka navrhne koncert naší oblíbené kapely. Sednu k internetu, najdu lístky — a zjistím, že jsou jen jako e-ticket a platí se kartou. Pak už jen koupě na místě bez garance volných vstupenek. A když budou, tak dražší.

V ten moment to vzdávám. Odemknu šuplík, vytáhnu kartu, opíšu čísla a zaplatím. Kartu vrátím do peněženky stejně jako zbytek vybrané hotovosti. Zítra se stavím u vkladomatu, vložím hotovost na účet a už o ní nechci ani slyšet. Placení hotovostí prostě není pro mě — za celý týden jsem na tom nenašel jediný klad.