Článek
Návštěva dětského koutku by měla být pro dítě radostnou událostí. Ne vždy se ale očekávání setkají s realitou. Stejně jako nám dospělým může pobyt někde znechutit a znepříjemnit člověk s nevhodným chováním, může se to stejné stát dětem v dětském koutku. Stačí jedno specificky vychované dítě. Ano, záměrně používám tento termín a neříkám nevychované, protože nechci nikoho urazit.
Peklo pro všechny
I v dětském koutku by měla platit určitá pravidla – ohleduplnost, kamarádský přístup, respekt, klid. Většinou to tak funguje, dokud nepřijde dítě, které během chvíle všechna tato pravidla poruší. V tu chvíli začíná peklo – pro děti i pro jejich rodiče.
Z příjemné zábavy se stává noční můra. Děti přibíhají k rodičům s pláčem. Někdo jim vyrval hračku z ruky, rozkopl jejich věž z kostek, strčil je z prolézačky nebo je předbíhá. Ten „někdo“ je přitom pořád stejný – jedno jediné dítě, které má pocit, že si může dělat, co chce.
Nemůže za to
A opravdu, není to ironie. To dítě za to nemůže. Děti jsou odrazem svých rodičů a chovají se podle toho, jak byly vychovány. To dítě si myslí, že jeho chování je normální a správné. Obviňovat ho není na místě. Ten malý chlapec nemůže za to, že ho nikdo nenaučil, co je špatně.
A kdo za to může? Samozřejmě jeho rodiče. Ať už jejich výchova selhala, nebo jde o záměr, je to jejich vina. Je jejich odpovědnost, že jejich potomek narušuje klid a zábavu v dětském koutku.
To není nevychovanost, to je jeho osobnost
Jsou rodiče, kteří si své selhání uvědomují a snaží se zakročit, když jejich dítě zlobí. Jejich metody jsou ale spíše úsměvné (nebo smutné) – křik, nadávky, fyzické tresty. Pokud dítě vyrůstá v takovém prostředí, nemůže z toho vzejít nic dobrého. Přesto je to stále ta „pozitivnější“ možnost.
Setkáte se ale i s rodiči, kteří považují chování svého dítěte za normální. Prý nezlobí. To, jak se projevuje, je jen výrazem jeho osobnosti, kterou nechtějí ani oni, ani dítě potlačovat. Budiž, to jsem ochoten přijmout. Ale rodiče takových dětí by si měli uvědomit, že osobnost jejich potomka končí tam, kde začínají práva toho mého. A mezi ně patří slušnost, tolerance a přátelský přístup.
Takže, milí rodiče, pokud si na vašeho potomka v dětském koutku nevybíravě vyšlápnu, abych ochránil toho svého, doufám, že to přijmete. Z mé strany to není agrese ani porucha chování. Je to prostě jen výraz mé osobnosti. Tak ji prosím neomezujte a přijměte mé chování vůči vašemu dítěti jako fakt!
