Článek
Nemám nic proti tomu, když mi někdo ze zkušenějších rodičů dá dobrou, zajímavou radu. Nejsem žádný „nejlepší otec na světě“; stejně jako většina ostatních jsem do otcovství prostě z ničeho nic spadl a musel se smířit s tím, že se mi život změní. A moje výchova? Je to obvykle metoda pokusu a omylu. Čerpám ze svého dětství, snažím se neopakovat chyby svých rodičů, některé jejich postupy naopak úspěšně používám. A inspiruji se i u ostatních.
Tělesné tresty? Ne
Velkým tématem jsou tělesné tresty a vím, že tato metoda má hodně zastánců. No, jak by také ne – ukázat svou dominanci a zmlátit dítě není nic těžkého. To dokáže úplně každý dospělý, na tom není nic výjimečného. Fyzický trest je vlastně nejjednodušší způsob „výchovy“, to zvládne každý. A to mnohým rodičům pochopitelně vyhovuje: chtějí-li něco řešit, vezmou vařečku, řemen, nastaví dlaň a pustí se do práce.
Dítě křičí, brečí a zjistí, že když udělá stejnou věc znovu, dostane zase výprask. Co na tom, že neví, proč to nesmí dělat, proč je to špatně, co je na tom závadného – to se nedozví. Naučí se jen, že to dělat nesmí. Stejně jako dobytek v ohradě ví, že když se dotkne drátu, dostane ránu. Neví proč, neví, jak to funguje, ale ví, jaký bude následek, pokud něco udělá.
Z tohoto pohledu mi fyzické tresty nepřijdou jako adekvátní styl výchovy. Kdybych já něco neměl dělat, chtěl bych vědět proč – ne dostat nakládačku bez vysvětlení. Proto fyzické tresty neuznávám, nepraktikuji je a ani to neplánuji. Držím si je jen jako úplně poslední možnost – a ani po těch letech k ní ještě nedošlo.
Nechápu, že jsi svého syna ještě neseřezal
Byli jsme na dětském hřišti a můj syn neměl dobrou náladu, jak se říká, nebyl v dobrém rozmaru. Náš pobyt doprovázelo několik drobnějších konfliktů mezi dětmi – ne fyzických, spíše slovních hádek. Kdykoli jsem viděl, že patří mezi hlavní viníky, omluvil jsem se rodičům druhých dětí, vzal si ho stranou a domlouval mu, že tohle se prostě dělat nesmí.
Nebývá to jeho běžné chování; asi prostě neměl svůj den. I já jsem mnohokrát zažil, že mě štval celý svět a nebyl jsem příliš milý na lidi ve svém okolí. Tak proč by něco podobného nemohly zažívat i děti?
Když jsem ho poslal zase si hrát, nějaký cizí tatínek vedle mě se ke mně naklonil a pronesl větu, na kterou nezapomenu:
„Nechápu, že jsi svého syna ještě neseřezal,“ vyčinil mi patrně zkušenější otec.
Nechápavě jsem se na něj podíval a odpověděl mu, že nejsem žádný slaboch, abych musel mlátit malé dítě. A jestli on to dělá, měl by si uvědomit, že násilí plodí vždy jen další násilí. Tím naše debata skončila.
Rodiče jsou různí
Cestou domů jsem přemýšlel, jak je možné, že se v dnešní době pořád ještě najde někdo, kdo považuje fyzické tresty za něco normálního – a hlavně že by někomu nepřišlo divné, kdybych tam na hřišti svého syna popadl a začal ho bít. No, rodiče jsou očividně různí.
