Článek
Stavit se někde jen tak na pivo? Proč ne. Když na něj má člověk chuť a žízeň, není na tom nic špatného. Stačí zajít do normálně vypadající hospůdky, sednout si ke stolu a objednat si půllitr piva. A přesně tohle jsem udělal. Usadil jsem se a když přišla obsluha s jídelním lístkem, řekl jsem, že jdu pouze na jedno, dvě piva. Obratem jsem si to první objednal.
Tak kde to vázne?
Bylo odpoledne a podnik byl téměř prázdný. Kromě mě byly obsazené ještě dva stoly. Takže žádný velký frmol, přesto moje pivo stále nepřicházelo. Servírka nikde, a tak si říkám, že asi něco vyřizuje. A protože jsem neměl nijak velkou žízeň, rozhodl jsem se v klidu počkat – žádný velký problém. Jenže minuty ubíhaly a já začal být nervózní.
Slečno, můžu se vás zeptat?
Všiml jsem si jiné, druhé servírky a gestem ji přivolal. Když ke mně přišla, zeptal jsem se, kde mám své pivo, že už čekám dobrých deset minut. Ona sama nevěděla, ale slíbila, že to zjistí u kolegyně, která objednávku přijímala.
Proboha, je to průměrně velká hospoda, kde není skoro ani noha. A dvě servírky nemají ponětí, co dělá ta druhá? Netuší, co se právě děje u výčepu? Nezbylo mi než dál čekat a doufat, že se svého piva vůbec dočkám.
Stanovuji si čas odchodu
Rozhodl jsem se, že pokud do patnácti minut od objednávky neuvidím pivo na stole, zvednu se a odejdu. Sledoval jsem vteřinovou ručičku a chystal se k odchodu. Najednou ale vidím, že servírka konečně nese půllitr. Hurá!
Proč to tak trvalo?
Ihned jsem se ptal, proč to trvalo tak dlouho. Odpověděla, že jim došel sud a museli narazit nový, který navíc víc pěnil, takže to zabralo víc času. Nikdo se mi za to ale neomluvil. A popravdě, její vysvětlení mě uspokojilo jen napůl.
Bude to 47 Kč. Dobře, tři koruny mi vraťte
Pivo jsem dopil. Na dotaz, zda si dám další, jsem odpověděl záporně – po předchozí zkušenosti jsem raději nechtěl pokoušet osud. Rozhodl jsem se zaplatit. „Tak to bude 47 korun,“ oznámila servírka. Podal jsem jí padesátikorunu s tím, aby mi tři koruny vrátila, což ji viditelně překvapilo.
Abych ukončil tu trapnou chvíli, na rovinu jsem řekl, že nedostane dýško ne proto, že jsem musel patnáct minut čekat (to bych pochopil), ale proto, že mi nikdo za celou tu dobu neřekl, co se děje a proč to trvá tak dlouho. Jsem tolerantní, když se vymění sud a pivo víc pění. To se stává. Ale jako host bych měl být informován.
Když normálně může mít člověk pivo do minuty na stole, tak patnáctiminutové čekání je opravdu mimořádné. Přinejmenším bych rád věděl, co se děje, a měl tak možnost rozhodnout se, zda počkám, nebo objednávku zruším.
