Článek
Když jsem byl malý, hrával jsem si právě na tom pískovišti. A jako dospělý jsem se těšil, že si na něm jednou bude hrát i můj syn. Jenže všechno se mění. Z původních, jednoduchých dětských hřišť vznikají nová, moderní, nebo jsou zcela zlikvidována a místo nich se zakládají parky a relaxační zóny. Proti tomu nic nemám. Ale mnohem horší je, když se oblíbené pískoviště nechá ladem.
Chátrající dětský prvek
Bylo to obyčejné čtvercové pískoviště, kde jsem jako dítě trávil hodiny hraním. Můj syn má ale smůlu. Město nechalo pískoviště roky bez povšimnutí: písek nikdo neměnil ani nedoplňoval, postupně zarůstalo plevelem a dalšími rostlinami, dřevěná konstrukce se rozpadala. Rozhodně už to nebylo místo na hraní, ale spíš nevábný prostor, kde se člověk mohl lehce zranit. Kromě toho tam po večerech často vysedávala místní omladina, popíjela pivo, kouřila a pouštěla si hlasitou hudbu na mobilu.
Uděláte s tím něco?
Asi z nostalgie jsem se nechtěl smířit s tím, jak dopadlo moje oblíbené pískoviště. Začal jsem tedy na úřadě zjišťovat, co se s danou lokalitou plánuje a zda by nešlo pískoviště zrekonstruovat. Pominu, že z úředníků a zastupitelů jsem musel informace doslova „páčit“ a že si mě přehazovali jako horký brambor.
Když nezabrala osobní komunikace, zkusil jsem se obrátit na zastupitelstvo. Ani to k ničemu nevedlo. Vypadalo to, že celé pískoviště leží na srdci jenom mně. Po několika měsících „boje s větrnými mlýny“ se ukázalo, že město na tuto lokalitu nemá žádný konkrétní plán a rekonstrukci pískoviště nehodlá řešit.
Beru to do vlastních rukou
Když ne oni, tak já. Vyrobil jsem pár letáků a rozvěsil je po okolí. Hledal jsem lidi, kteří by mi pomohli dát pískoviště znovu do pořádku. Nešlo o žádnou socialistickou „akci Z“, spíš jen o snahu najít někoho, komu pískoviště chybí a chtěl by, aby si tam mohly hrát jeho děti.
A světe div se – ozvalo se pár tatínků, kterým osud pískoviště také nebyl lhostejný. Sešli jsme se – kde jinde než v hospodě u piva – abychom probrali, co všechno bychom mohli udělat. Pak už to jelo ráz na ráz: stačilo pár telefonátů a každý sehnal něco. Někdo dřevo, jiný písek či další materiál za rozumnou cenu. Prostě všechno, co jsme k rekonstrukci potřebovali.
Chci mít čisté svědomí
Než jsme se do čehokoli pustili, považoval jsem za vhodné o našem záměru město oficiálně informovat. Sepsal jsem, co plánujeme, jak si to představujeme a jaký by měl být výsledek. A reakce? Žádná. Po uplynutí lhůty, kterou jsem považoval za přiměřenou k odpovědi, jsem si řekl dost a zavelel, že jdeme do akce. A šli jsme.
Co jste si to dovolili?
Roky pískoviště nikoho nezajímalo a nikdo ho nechtěl zvelebit. Když jsem předem upozornil na to, že se do toho pustíme sami, úřadům to očividně bylo jedno. Jenže teď, když je pískoviště hezké, nové a děti si na něm konečně hrají, vznikl problém.
Z ničeho nic začali být úředníci přehnaně aktivní. Vyčetli nám, že pozemek není náš a pískoviště není náš majetek, přesto jsme si dovolili do něj zasahovat. Neměli jsme projekt na úpravu, žádné oficiální schválení ani jsme nedodrželi normy, které se dnes vztahují na dětská hřiště.
A já teď jen doufám, že si tam děti budou moci ještě chvíli hrát, než město případně zvolí „radikální řešení“ a třeba pošle bagr, aby to srovnal se zemí. Kdyby se tak nakonec stalo, nechápu, proč to neudělali už před lety, když neměli v plánu pískoviště opravit.
